Čtvrtek 4. června 1942:
Přípravy na (poslední) slavnost Božího těla
Byl čtvrtek 4. června 1942 a lidický farář Josef Štemberka se chystá na nedělní slavnost Božího Těla. Je nutné připravit průvod, venkovní oltáře, výzdobu kostela a hudbu. Celý pátek a sobotu probíhají přípravy. Při pátečních bohoslužbách se modlí za rodiny Horákových a Stříbrných. V atmosféře strachu a hrůzy, ve stínu každodenních poprav vše vkládá do rukou Božích. Lidé, kteří byli v Praze, vyprávějí o vystavených věcech po parašutistech u Bati a také o zatýkání a popravách. Všichni jsou vyděšeni.
V sobotu 6. června 1942, uprostřed příprav na slavnost Božího těla se v Lidicích objevil četnický strážmistr Vojtěch Babůrek. Měl pro faráře Štemberku smutnou zprávu. Průvod Božího Těla byl pro letošní rok zakázán. Veškeré přípravy byly zbytečné. Večer si P. Štemberka do farní kroniky smutně a stručně zapsal: Četnictvo v Buštěhradu oznamuje, že průvod o slavnosti Božího Těla 7. června 1942 byl zakázán.
Neděle 7. června 1942:
Plný kostel zpíval svatováclavský chorál
Ze vzpomínek Antonie Škrdlové farské hospodyně: V neděli 7. června 1942 – na Boží tělo přijelo do Lidic několik aut a v nich gestapo. Ve vsi byl veliký rozruch. Zamířili k domku paní Stříbrné a pak k Horákům. Obě rodiny a jejich příbuzné odvedli na konec vesnice a tam je hlídali. Mezitím chodili druzí gestapáci od domu k domu, byla velká prohlídka domů. U nás na faře vyházeli všechno prádlo a šaty ze skříně, šlapali v tom a řvali, kde co máme schováno. Konečně odešli. Oddychli jsme si a byli rádi, že jsou pryč.
Lidický farář Josef Štemberka odsloužil tedy jen mši bez průvodu. Netušil, že poslední. Kostel byl plný. Víra byla lidickým v tomto nejistém čase oporou. Pod vedením sólisty lidického sboru, havíře Antonína Trnky si lidičtí na závěr slavnosti zazpívali svatováclavský hymnus. Buštěhradský lékař a přítel lidického faráře Quido Jeřábek hrál jako obvykle na varhany: Dvacet pět let jsem hrál při významnějších příležitostech v lidickém kostele na varhany. Na Boží Tělo roku 1942 naposledy zpíval naplněný kostel svatováclavský hymnus. Tehdy vzpřímen stál jste v kostelní lodi, dozněla píseň, pak poslední stisk Vaší ruky, ruka od ruky se odloučila navždy. Za několik dní zlotřilé ruce vypálily vesnici, dynamitové nálože rozmetaly překrásnou stavbu Vašeho kostela. Tváře lidických mučedníků hledí na Vás, vidíme pevnou postavu před oltářem v bílém rouchu kostelním a slyšíme pohnutý hlas havíře Trnky, zpívající: „Na Čechy, Bože, pamatuj!“
Po mši se Josef Štemberka dozvídá, že v úterý bude muset odpoledne jít na úřady nařízenou povinnou zkoušku z němčiny, a tak píše krátký vzkaz panu řídícímu do Hřebče, že nemůže přijet: Pane řídící, v úterý 9. června nemohu přijeti, mohl bych buď v pondělí 8. VI., nebo ve středu 10. VI., račte mi vzkázati, který den se hodí.
Úterý 9. června 1942:
"Musím ke svým"
Přišlo úterý 9. června 1942. Po třetí hodině odpoledne se k Lidicím z Kladna vydávají první jednotky Schupolizei a četnictva. Velitel Wiesmann dal rozkaz jednomu z šoférů kladenského gestapa Rudolfu Vlčkovi, aby připravil a nechal naložit nákladní auto se sudy benzínu a petroleje k vypálení obce. I ostatní členové kladenského gestapa se připravovali na večerní akci v Lidicích.
V tu dobu Josefa Štemberku čekala odpoledne povinná zkouška z němčiny na kladenské radnici. Byla úřady nařízena z důvodu dvojjazyčných zápisů v matrikách. Všichni státní úředníci včetně kněží ji museli podstoupit. Když opouštěl vesnici a viděl blížící se kolony aut, měl chuť se vrátit, ale zkouška byla povinná, a navíc se ještě měl zastavit na úřadě a děkanství. Pln obav přijel na kladenskou radnici. Setkal se zde naposledy se všemi svými kolegy.
Po zkoušce, kterou zvládl bez problémů, se zastavil na okresním úřadě, kde urgoval své žádosti o nutné opravy kostela a fary. Postěžoval si zde, že viděl spoustu vojáků a má o Lidice obavy. Radili mu, aby se do nich nevracel. Ptal se jich proč, ale nechtěli mu nic bližšího říci. Josef jen pokrčil rameny a stručně odpověděl: "Musím ke svým."
Rozhodnutí krátké, bez váhání, pro něj samozřejmé. Mohl tušit, co vše ho čeká? I děkan P. Josef Klouček mu poradil se do Lidic nevracet. P. Štemberka opět odmítl. Jako kněz cítil odpovědnost za své farníky a povinnost být s nimi i v té nejhorší situaci. Rozpravě na děkanství byl přítomen i Josefův kolega P. Jaroslav Vosátko, který později vzpomínal: Za Protektorátu Němci nařídili, že zápis v matrikách musí být dvojjazyčný, tj. německy a česky. Proto státní úředníci jsou povinni znát němčinu a musí se podrobit zkoušce z tohoto jazyka. Také lidický pan farář den před tragédií přijel do Kladna za tím účelem. Zkoušku z němčiny udělal dobře a zastavil se pak na děkanství v Kladně a panu děkanovi Josefu Kloučkovi i ostatním spolubratřím praví: „U nás v Lidicích se něco děje, němečtí vojáci obkličují vesnici. Lidice, tam každého vpustí, ale ven z Lidic žádného. I na okrese mně radili, abych se do Lidic nevracel, proč, to mi říct nemohli a nechtěli. Avšak já jsem jim řekl, že musím ke svým.“ A šel a druhého dne byl zastřelen s ostatními lidickými muži.
Noc z 9. na 10. června 1942:
Esesman pana faráře kopal a tloukl ho
Ze vzpomínek Antonie Škrdlové farské hospodyně: V úterý 9. června 1942 byl důstojný pán na Kladně u zkoušky z němčiny. Domů přišel až večer. Najednou v půl jedenácté večer byla slyšet střelba a bouchání na domovní dveře u fary. Šla jsem otevříti. Do fary se vrhnulo šest esesmanů a po vstoupení ihned žádali všechny klíče. Dokud jsme byli toho večera ještě na faře, nosili esesmani matriky, zlaté kostelní předměty uschované na faře do auta stojícího před farou. Přitom odnášeli i šatstvo, prádlo a koberce.
Potom poručili panu faráři jít do kostela. Vzala jsem klíče od kostela a šla s důstojným pánem a esesmany. Důstojný pán jim musel dát klíče od svatostánku a oni ho otevřeli a vše z něho vyházeli. Přitom jsme se nesměli ani hnout. Stáli u nás esesmani s napřaženými puškami, připravenými k výstřelu. Když nenašli nic, co snad chtěli najít, poručili nám odejít ven, ale pak, když jsme se chtěli vrátit na faru, nás jeden z esesmanů oba odvedl na dvůr k Horákům. Na dvoře statku byla již rodina Doležalových a Káclova. Pak k nám přiváděli další rodiny a obyvatele Lidic. Na dvoře tohoto statku jsme stáli až do půl třetí ráno.
V půl třetí byl rozkaz: ženy do školy a muži zůstanou na statku. Měla jsem pro důstojného pána balíček, ale když jsem mu ho chtěla dát, esesman chytl pana faráře za rameno a zatočil s ním tak, že upadl. Začal ho kopat a tlouci. Chtěla jsem mu pomoci ze země, ale esesman mě chytil za krk a začal mě škrtit. Pak do mě kopl tak, až jsem upadla. Tento výjev se stal těsně před odchodem žen do školy. V balíčku, který mi zůstal, jsem měla připravené prádlo pro důstojného pána. Potom jsem musela za ostatními obyvateli jít do školy a již více jsme nikoho z mužů a dětí od patnácti let neviděly.
Když nás ženy vedli do školy, šly jsme kolem kostela, odkud bylo slyšet hrozné rány. Ten náš drahý kostel, který byl tak pěkně zařízen. Bylo zde 100 elektrických světel, nová socha sv. Terezičky a jiných památných věcí. Ráda jsem do něj chodila a zdobila jeho oltář s paní řídící Ottomanskou. Oltář Panny Marie byl ještě ozdoben z májových pobožností, neb jsme ho nechávali vždy ozdobený přes celý červen k pobožnosti Nejsvětějšího srdce Páně.
Ve škole musel každý, co si cenného vzal z domova odevzdat gestapákovi Wiesmannovi. K páté ráno dne 10. června 1942 přijeli gestapáci s nákladními auty a musely jsme do nich nasednouti. Odvezli nás do reálky na Kladně. Nikdo si nemůže představiti tu hrůzu v té době v obci.
Zůstal se svými farníky až do konce
Antonie Škrdlová pokračuje ve vzpomínkách: Na Kladně nás umístili v tělocvičně reálky, vystlané suchou slámou, kde jsme byly drženy až do pátku odpoledne. Jednoho z gestapáků jsem se zeptala, jestli bych mohla poslat po někom balíček s prádlem, který jsem dosud měla u sebe. Domnívala jsem se, že muži z Lidic, včetně důstojného pána, jsou stejně jako my umístěni v budově reálky. Ale gestapák mi odpověděl, že on ho již nepotřebuje. A tak jsem nabyla domnění, že muži jsou již odvezeni pryč.
P. Josef Štemberka, ač mohl z Lidic odejít, neodešel.
Zůstal se svými farníky až do konce
a byl popraven mezi posledními.
Nyní odpočívá ve společné šachtě se svými farníky.
