Pro každého člověka v jakémkoli okamžiku

Jedním z nejdůležitějších objevů sv. Terezie z Lisieux, které jsou použitelné pro všechny věřící, je její „malá cesta“, cesta důvěry a lásky, známá také jako cesta duchovního dětství. Může jí jít každý člověk, jakéhokoli stavu, v jakémkoli okamžiku svého života. Je to cesta, kterou nebeský Otec odhaluje maličkým (srov. Mt 11,25).

Výtah do Ježíšovy náruče

O tom, jak objevila malou cestu, vypráví Terezička v Příběhu jedné duše: „Navzdory své nepatrnosti mohu usilovat o svatost. Nemůžu vyrůst, musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi, ale chci hledat prostředek, abych šla do Nebe hodně přímou, krátkou malou cestou, zcela novou malou cestou.“

K jejímu popisu používá obraz výtahu: „Výtah, který mě má vynést do nebe, je tvá náruč, Ježíši! Proto se nepotřebuji zvětšovat, naopak, musím zůstat malá, čím dál tím víc se umenšovat.“ Malá, neschopná důvěřovat sama sobě, ale skálopevně si jistá láskyplnou silou Pánovy náruče.

Je to „sladká cesta lásky“, kterou Ježíš otevřel maličkým a chudým, všem. Je to cesta pravé radosti. Tváří v tvář pelagiánskému pojetí svatosti, individualistickému a elitářskému, spíše asketickému než mystickému, které klade hlavní důraz na snahu člověka, Terezička vždy zdůrazňuje prvenství Božího působení, jeho milosti. To ji vede ke slovům: „Cítím stále tutéž odvážnou důvěru, že se stanu velkou světicí, protože nespoléhám na své zásluhy – vždyť žádné nemám. Ale doufám v Toho, který je Ctnost, Svatost sama. Jen on, který se spokojuje s mými chabými snahami, mě pozvedne k sobě, přikryje mě svými nekonečnými zásluhami a udělá mě svatou.“

Jsme bez svých vlastních zásluh ospravedlněni

Tento způsob uvažování není v rozporu s tradičním katolickým učením o růstu v milosti, tedy že tím, že jsme bez svých vlastních zásluh ospravedlněni posvěcující milostí, jsme proměňováni a svými dobrými skutky uschopňováni ke spolupráci na cestě růstu ve svatosti.

Terezička zdůrazňuje prvenství Božího působení a vybízí k naprosté důvěře při pohledu na lásku Krista, který se za nás vydal až do krajnosti. Její učení spočívá v podstatě v tom, že vzhledem k tomu, že nemůžeme mít žádnou jistotu, když se díváme sami na sebe, nemůžeme si být ani jisti tím, že disponujeme svými vlastními zásluhami. Není tedy možné spoléhat se na tyto snahy či výkony. Katechismus cituje slova svaté Terezičky, která říká Pánu: „Před tebou se objevím s prázdnýma rukama,“ aby jimi vyjádřil, že „svatí si byli vždy hluboce vědomi, že jejich zásluhy byly čirou milostí“. Toto přesvědčení v člověku probouzí vděčnost plnou radosti a něhy.

Vložit důvěru svého srdce mimo sebe sama

Nejvhodnějším postojem je tedy vložit důvěru svého srdce mimo sebe sama, a to do nekonečného milosrdenství Boha, jehož láska nezná hranic a který v Ježíšově kříži vydal všechno. Z tohoto důvodu Terezie nikdy nepoužívala spojení „udělám ze sebe svatou“, které bylo v její době běžné.

Její bezmezná důvěra
povzbuzuje ty,
kdo se cítí být křehkými,
nějak omezenými nebo hříšnými,
aby se nechali nést a proměňovat,
a tak se dostali nahoru, do výšin:

„Ach! Kdyby všechny slabé a nedokonalé duše cítily to, co cítí nejmenší ze všech duší, duše vaší Terezky, ani jedna by si nezoufala, že nemůže dospět na horu lásky: vždyť Ježíš nežádá velké činy, ale jen odevzdanost a vděčnost.“