Právě před deseti lety, po státním svátku, kterým začínají ve Francii školní prázdniny, jsem se za volantem mikrobusu, naloženého osobními věcmi vydal z Paříže definitivně zpět do Československa. Mezi koncem dálnice v německém Ambergu a jejím českým pokračováním ve Zdicích před Prahou se tehdy klikatila 150 km dlouhá silnička, názorný symbol přechodu z tzv. "První" Evropy do "Druhé". V někdejší pražské rezidenci Tovaryšstva Ježíšova už vládlo zednické delirium. Uchráněna zůstala jediná toaleta se sprchou pro skoro dvacet řeholnic a řeholníků, plných dobré vůle a nadšení z toho znovubudování - rezidence stejně jako řeholního života, církve, společnosti i státu. Dnes už se i na to vzpomíná s nostalgií historického odstupu, i když už je vidět, že v té spontaneitě a živelnosti mnohé probíhalo samospádem a tudíž jinudy než nahoru.
Do kopce nahoru se všechno musí namáhavé protlačovat, "samo" se tam nic nehrne. Svah, do kterého bylo a stále je třeba stoupat, tvoří postkomunistická hora škod, násilností a dnes hlavně návyků, které lze vystopovat i v církvi jakožto součásti této společnosti.
K velkým dlouhodobým úkolům patří právě jejich překonání, např. jakožto předpokladu obnovy řeholního života, což je něco jiného než návrat k tomu, co bylo. Dalším velkým úkolem je dotažení přípravy našeho regionálního církevního sněmu a adaptace přípravy seminaristů na nové poměry v zemi.
Doposud se také příliš energie věnuje fungování církevní administrativy a různých organizací a málo se mluví o vlastním poslání církve, to je o evangelizaci vně církevních zdí, která je naším hlavním posláním v tomto světě. To první je ovšem snáze uchopitelné a proveditelné a je to onen samospád, po kterém se mnohé na počátku dalo do pohybu. Evangelizace a hlavně její výsledky jsou naproti tomu v rukou Božích a my jsme jen jejími prostředníky a svědky. Vyžaduje to od nás ono proslulé "dělat jakoby Bůh neexistoval a přitom vědět, že vše záleží jen a jen na něm." Především klerikové jsou v pokušení stát se Božími funkcionáři, kteří jednají přesně opačně: Ve všem, co dělají, se neustále zaštiťují Pánem Bohem, ale přitom jakoby s ním nepočítali - tak důležitý jim připadá tradicí vytvořený systém pravidel a jednání v souladu s nimi!
Dům vedle kostela sv. Ignáce v Praze je i po deseti letech nadále místem zednického vyžití. V životě církve dvacátého století lze vypozorovat působení zvláštního mechanizmu, kterému někteří říkají "Boží ironie" a který spočívá v tom, že jakmile se někde začne stavět seminář nebo noviciát, je to prý znamení, že v příštích letech nebude seminaristů respektive novicek. Doufejme - pro jednou společně s našimi tradicionalisty - že se v tomto směru nebudeme podobat západním katolíkům...
Přesto by i nám slušelo trochu méně cihel a více starostí s vnášením evangelia do české novopohanské společnosti. Jedním z důležitých úkolů do příštích let bude přesun z rekonstrukcí starých budov na budování, hledání Božího království.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 26. července 2000
K velkým dlouhodobým úkolům patří právě jejich překonání, např. jakožto předpokladu obnovy řeholního života, což je něco jiného než návrat k tomu, co bylo. Dalším velkým úkolem je dotažení přípravy našeho regionálního církevního sněmu a adaptace přípravy seminaristů na nové poměry v zemi.
Doposud se také příliš energie věnuje fungování církevní administrativy a různých organizací a málo se mluví o vlastním poslání církve, to je o evangelizaci vně církevních zdí, která je naším hlavním posláním v tomto světě. To první je ovšem snáze uchopitelné a proveditelné a je to onen samospád, po kterém se mnohé na počátku dalo do pohybu. Evangelizace a hlavně její výsledky jsou naproti tomu v rukou Božích a my jsme jen jejími prostředníky a svědky. Vyžaduje to od nás ono proslulé "dělat jakoby Bůh neexistoval a přitom vědět, že vše záleží jen a jen na něm." Především klerikové jsou v pokušení stát se Božími funkcionáři, kteří jednají přesně opačně: Ve všem, co dělají, se neustále zaštiťují Pánem Bohem, ale přitom jakoby s ním nepočítali - tak důležitý jim připadá tradicí vytvořený systém pravidel a jednání v souladu s nimi!
Dům vedle kostela sv. Ignáce v Praze je i po deseti letech nadále místem zednického vyžití. V životě církve dvacátého století lze vypozorovat působení zvláštního mechanizmu, kterému někteří říkají "Boží ironie" a který spočívá v tom, že jakmile se někde začne stavět seminář nebo noviciát, je to prý znamení, že v příštích letech nebude seminaristů respektive novicek. Doufejme - pro jednou společně s našimi tradicionalisty - že se v tomto směru nebudeme podobat západním katolíkům...
Přesto by i nám slušelo trochu méně cihel a více starostí s vnášením evangelia do české novopohanské společnosti. Jedním z důležitých úkolů do příštích let bude přesun z rekonstrukcí starých budov na budování, hledání Božího království.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 26. července 2000
