Mám přítele, jenž by se rád modlil. Neumí to. Jak byste mu to ukázal?
Jedinou cestou je, že se sám denně modlím. Modlím se docela prostě. Všechno, co mě napadá, co musím dělat, co mi dělá starosti, také všechno potěšitelné a především lidi, na které myslím, předkládám Bohu. Mluvím s ním naprosto normálně, vůbec ne nějak pobožně. Při modlitbě zakouším, že mě někdo nese a drží, třebaže vidím tolik problémů, a také slabostí v církvi. Když se modlím, vidím světlo. Roste má naděje i má síla něco vykonat. Prohlubuje se důvěra.
Chceš-li příteli pomoci, modli se. Touží-li on po modlitbě, je už Bohu blízko. Vyhledej místo, kde se s ním ty i další lidé budete modlit. Vrstevníci mohou nejsnáz jeden druhému ukázat, jak je možné se modlit. A přítel po mostě přátelství dospěje k Bohu.
Jak jste se naučil modlit Vy?
Měl jsem velké štěstí. V mé rodině i u mých přátel byla modlitba samozřejmou součástí domova. Modlitba a kostel k němu patřily jako jídlo. Nezapomenu, jak jsme se modlili za války. Prostě jsem nějak věděl: Jsi pod ochranou, nemusíš mít strach, přestože padají bomby. V nebi máme Otce a ten na nás dává pozor. Také nám pomáhá, když se dopouštíme chyb.
Dnes už není tolik rodin, které se modlí. Ani válku tu bohudík nemáme. Existuje i jiná cesta k modlitbě než nouze a nebezpečí?
Jistě. Otázkou je, kdo tě k modlitbě pozve. Myslím na jednu farnost, kde se každý týden koná modlitba Taizé, na kterou chodí mnoho mladých. Začíná v šest hodin ráno, po ní zve farář mladé lidi na snídani, všichni tam rádi chodí. Je to dobrá možnost ukázat mladým v přípravě na biřmování, jak se modlí druzí. Nedělní bohoslužba je pro mnoho lidí těžko stravitelná. Modlitební kroužky a rozhovory k ní mohou tyto lidi přivést, zejména pak bohoslužby, které i oni sami mohou utvářet. „Duch vane, kudy chce“ – nech se Bohem překvapit.
