Přehledně o dokumentu Amoris laetitia papeže Františka

V krátkosti o dokumentu: 

Pro lovce senzací je špatnou zprávou,
že se žádná senzace nekoná

Očekávaný dokument Amoris laetitia papeže Františka, který vychází z obou synod o rodině, byl představen dnes 8. 4. 2016. V české verzi si na něj asi chvíli počkáme, protože je velmi rozsáhlý – má 325 odstavců na třech stech stránkách. Pro lovce senzací je špatnou zprávou, že se žádná senzace nekoná. Jak jsme možná už slyšeli ve zprávách – konstatovalo se jen, že exhortace vyšla, že je v ní propagován laskavý postup k rozvedeným a těm, kteří nevyhovují církevním notrmám a že sňatky homosexuálů jsou odmítnuty. Což vzhledem k obsahu celého textu je asi tak charakteristické, jako kdyby se popis Prahy pro cizince omezil na informaci, kudy se jder do pivovaru U Fleků…

Text nemluví o tom, jak by všechno mělo být krásné,
ale bere vážně obtížné situace lidí 

Text exhortace  Amoris laetitia je výslovně pastorační. Čímž má být řečeno, že jen neopakuje zásady, nemluví o tom, jak by všechno mělo být krásné, ale bere vážně obtížné situace lidí a do nich se snaží stále „svítit světlem evangelia“. Obsahuje mnoho pastoračních zkušeností a podnětů, mnohdy sdělovaných až vyprávěcí formou. Důležitým prvkem je zde – typicky jezuitský – důraz na rozlišování situací a jejich příčin na rozdíl od jednoduchého „nálepkování“. Takže ti, kdo jsou ochotni přemýšlet, mohou být spokojeni až nadšeni a ti, kteří chtějí jen „soubor předpisů“ budou mít s textem asi obtíže.  

K některým částem textu se ještě vrátíme v následujících týdnech.

Aleš Opatrný 

Podrobněji o dokumetu Amoris Laetitia:

František o rodině a manželství

Exhortace Amoris laetitia byla vyhlížena jako málokterý papežský dokument. Očekávání byla samozřejmě různá. Někteří čekali převratné změny, jiní se jich obávali a doufali, že vše zůstane při starém. A další měli za to, že papež František opět půjde svou cestou, jak ho už známe z jeho vystoupení, proslovů a reakcí na současné události.

Nyní máme možnost seznámit se s exhortací prostřednictvím internetu v některých světových jazycích a postupně i s neoficiálním českým překladem na stránkách Vatikánského rozhlasu, ze kterého zde citujeme.

Na první pohled zaujme rozsah textu – cca 300 stránek, rozčleněných do 325 odstavců. Při bližším pohledu do obsahu mile překvapí tematický rozsah. Papež se určitým způsobem dotýká všeho, co je v životě rodiny důležité, a to od početí do smrti a od radostných skutečností života až po tragické. Ovšem nejzajímavější je to, co se stává zřejmým až při podrobném čtení celého dokumentu. Nejsou to nějaká „senzační tvrzení“, ale papežův přístup k událostem života a metodika, jakou nabízí k řešení jak řešitelných, tak jen částečně řešitelných situací. To ovšem způsobuje, že světská média nemají příliš o čem psát. Když totiž zjistí, že v dokumentu nejsou rozvody schváleny, přístup ke svátostem rozvedených a znovu sezdaných není plošně dovolen a sňatky homosexuálů, jakož i potraty jsou odmítnuty, senzace se pro ně nekoná. Nanejvýš konstatují, že konzervativnost katolické církve je opět potvrzena. Přesto se domnívám, že člověk, který nepřijal světlo křesťanské víry, ale záleží mu na dobrém životě rodiny, zde najde mnoho velmi užitečných inspirací, které vycházejí nejen z křesťanské doktríny, ale také z rozsáhlé a promyšlené pastýřské zkušenosti.

V úvodu papež František charakterizuje dokument  Amoris laetitia a vybízí k adekvátnímu přístupu k němu: Vzhledem k bohatství dvou let reflexí, které synoda přinesla, pojednává tato exhortace různými styly o mnoha odlišných tématech. Tím se vysvětluje její nevyhnutelná obsáhlost. Neradím tedy povšechnou a spěšnou četbu. Lépe ji budou moci docenit jak rodiny, tak asistenti rodinné pastorace, pokud se postupně a trpělivě zahloubají do jednotlivých částí anebo pokud budou hledat to, co potřebují v konkrétních okolnostech. ... Doufám, že prostřednictvím četby každý pocítí povolání pečovat s láskou o život rodin, protože „rodiny nejsou problém, ale především příležitost“.

Srdce celé exhortace Amoris laetitia

První kapitola, nazvaná „Ve světle Slova“, vytváří široký biblický základ. Nemluví jen o tom, čím rodina a manželství být mají, ale ukazuje na biblických textech také situace a skutečnosti, do kterých se rodiny dostávaly a dostávají. Druhá kapitola pojednává o současné situaci rodin a výzvách, které z této reality plynou. Třetí kapitola, nazvaná „Hledět na Ježíše – povolání rodiny“, rozvíjí teologický základ manželství a rodiny. Pojednává o svátosti manželství a shrnuje pohledy církevních dokumentů na rodinu. Čtvrtou a pátou kapitolu lze s papežem považovat za srdce celé exhortace. Jsou to kapitoly „Láska v manželství“ a „Láska, která se stává plodnou“. Šestá kapitola představuje některé pastorační perspektivy. Popisuje nutnost přípravy na manželství a naléhavou potřebu doprovázet manžele v prvních letech manželského života. Všímá si také krizí a těžkostí, které život přináší. Sedmá kapitola je věnována posile výchovy dětí. Vidí život v rodině jako výchovné prostředí a zabývá se také etickou i sexuální výchovou. Osmá kapitola pojednává o tom, jak má církev jednat s těmi, jejichž životní stav a životní praxe neodpovídá zčásti nebo vůbec křesťanské nauce. Zásadními pojmy jsou v ní „rozlišovaní“, „doprovázení“ a „integrování“. Vysvětluje, jak chápat „pastorační milosrdenství“. Poslední, devátá kapitola má název „Spiritualita v manželství a rodině“. Celý text potom končí modlitbou ke Svaté rodině. 

Náročný ideál, ale i blízkost a soucit

Celá exhortace  Amoris laetitia  stojí na přesvědčení, že radost z lásky prožívané v rodině je také radostí církve. A této radosti z lásky chce papež napomáhat. Mohli bychom říci, že celou exhortací prozařuje snaha přispět co nejvíce ke šťastnému životu v rodinách. Přitom není zamlčováno, že v mnoha prostředích jsou podmínky pro život rodiny nepříznivé, rodiny mají mnoho těžkostí, mladí i starší křesťané svou životní praxi jen zčásti nebo docela málo přizpůsobují požadavkům církve atd. V pohledu na současný život, a to nejen v euroamerické civilizaci, je papež velmi realistický. Opírá se přitom o výsledky obou synod a o pozorování kvality života rodin. Při pojmenovávání nedokonalých či špatných řešení života křesťanů nejsou tyto ani přehlíženy, ani nejsou jejich nositelé kategorizováni a odsuzováni.

Postoj, který chce papež zaujmout, charakterizuje už v druhé kapitole: Dlouhou dobu jsme si mysleli, že jsme pouhým důrazem na věroučné, bioetické a morální otázky bez motivování otevřenosti vůči milosti již dostatečně podpořili rodiny, upevnili svazek manželů a naplnili jejich společný život smyslem. S potížemi podáváme manželství jako dynamickou cestu růstu a realizace spíše než jako tíhu, kterou je třeba celý život snášet. Nesnadno také dáváme prostor vědomí věřících, kteří častokrát velmi dobře odpovídají evangeliu v rámci svých omezení a mohou nést dál svoje osobní rozlišování situací, ve kterých se hroutí všechna schémata. Jsme povoláni formovat svědomí, nikoli vznášet nárok jej nahradit.

A dále: Častokrát jsme zaujímali obranný postoj, plýtvali pastorační energií, množili výpady proti úpadku světa a prokazovali malou konstruktivní schopnost indikovat cesty ke štěstí. Mnozí nevnímají, že by poselství církve o manželství a rodině bylo zřetelným odleskem kázání a postojů Ježíše, který nabízel zároveň náročný ideál a nikdy nepostrádal blízkost a soucit s křehkými lidmi jako Samaritánka či cizoložná žena.

Stejné situace nejsou zcela stejné

Papež se znovu a znovu obírá myšlenkami, jak pomoci lidem, ne-li k perfektnímu, tedy alespoň k lepšímu uspořádání života. Využívá k tomu řadu závěrů z obou synod, texty biskupských konferencí, texty sv. Jana Pavla II. a v nemalé míře sv. Tomáše Akvinského. Projevuje se jako papež naslouchající, který realizuje v celém procesu skutečnou synodalitu (synoda znamená společná cesta – pozn.red.).

V papežových postojích je vidět velká důvěra v Boží milost a milosrdenství, jakož i přesvědčení, že člověk je v životě víry schopen růstu. Ačkoliv je zlo pojmenováno jako zlo a nedostatečnost, nenásleduje odsouzení nedokonalých ani všeobecné odsuzování zla ve světě, ale vybízí se ke snahám přispět k výchově svědomí a k rozvíjení dobrých prvků přítomných v životech konkrétních osob.

U negativních nebo učení církve neodpovídajících situací rodin či manželství se setkáváme s výrazem „komplexní situace“. Na první pohled to vypadá jako jakési zastírací označení. Ve skutečnosti je to ale adekvátní výraz pro vnímání a posuzování situací jednotlivců a párů, jejichž uspořádání života není v souladu s tím, co církev učí. Tyto situace přitom papež neškatulkuje a neodbývá tím, že jsou nevyhovující. Jde spíš o pochopení komplexu vlivů a jevů v životě konkrétního člověka, pro něhož se hledá cesta k pomoci. Z toho vyplývá, že reakce na situace, které se navenek jeví jako stejné (např. rozpad manželství), zdaleka nemohou být a nebudou u každého zcela stejné. Neznamená to vůbec, že by bylo zlo představováno jako dobro nebo jako nějaká neutrální skutečnost, ale spíše jako výzva, aby se na poznanou reálnou situaci reagovalo adekvátně. Jinými slovy: má se hledat cesta ke zlepšení, třebaže jen částečnému, a ne se uchylovat k paušálním soudům anebo jen k obecným, laciným radám, které ale nejsou založeny na znalosti konkrétní situace. 

Zlatá střední cesta

O rozsáhlém textu  Amoris laetitia nelze pojednat v jednom novinovém článku. Zastavme se tedy jen u dvou kapitol. Čtvrtá kapitola „Láska v manželství“ je zvláštní už tím, že v církevním dokumentu pojednává o lásce mezi manžely, a to zevrubně – na 60 stránkách. Prvních dvacet stránek je pečlivým rozebráním Pavlovy Velepísně na lásku (1 Kor 13,1-13), kde jsou vykládány jednotlivé výrazy a jsou aplikovány na manželský vztah. V další části se pojednává o růstu lásky (tedy nejen o lásce jako předpokladu manželství), o emocích, vášni, erotické dimenzi lásky a o jejich proměnách. Rozvinutí této i dalších kapitol by vydalo na rozsáhlejší studie, kterých se jistě dočkáme.

Zdaleka nejen novináři, ale i mnozí křesťané očekávali papežův postoj k problematice rozvedených a znovu sezdaných a jejich přístupu ke svátostem. Ti, kdo vyhlíželi jakýsi „generální pardon“ a na jeho základě otevřenou cestu ke svátostem, budou jistě zklamáni. Nic takového v textu není. Ti, kdo se báli, aby se něco nezměnilo, a tvrdě hájili dosavadní negativní postoj k možnostem přijímání svátostí rozvedených a znovu sezdaných, budou možná při povrchním čtení spokojeni a při podrobném čtení se jejich spokojenost změní. Papež zde totiž odmítá jakékoliv jednoduché a plošné řešení. Zajímá ho posouzení „komplexnosti situace“ čili posouzení okolností, hříšnosti, zavinění neblahé situace a dále klade zodpovědnou pastorační otázku, co v daném případě konkrétnímu člověku nebo páru prospěje k růstu života v Kristu – tedy ne jen, co mu je nebo není dovoleno. Tak Petrův nástupce nabádá k individuálnímu posuzování celé situace, nikoliv pouze jednoho jejího prvku.

Tento přístup, charakteristický pro jezuitskou snahu o výchovu svědomí a rozvoj osobní zodpovědnosti, zřejmě způsobí mnohde kontroverze. Ti, kdo chtějí mít všechno do podrobností jasné a určené, si budou stěžovat na nejistotu. Ti, kteří se nechtějí namáhat, si budou stěžovat na přetížení. A ti, kteří se chtějí starat o svěřené osoby jako skuteční pastýři (nejen jako „rozhodčí v kauzách“), budou asi rádi, byť jejich situace nebude lehká. Je možné, že se v církvi bude volat po dalším vysvětlení, konkretizaci či předpisech.

Výzva pro pastýře

Byla by škoda, kdyby se i po vydání exhortace  Amoris laetitia redukovala pozornost i diskuse jen na otázky rozvedených a znovu sezdaných, případně církevně neoddaných, a ostatních osm kapitol exhortace nebylo využito, ač jde o tak bohatou inspiraci pro pastorační přístupy, jakož i pro činy ve prospěch těch, pro které je manželství a rodina životní cestou. Doufejme tedy, že se můžeme těšit na další dlouhodobou práci odborníků a zainteresovaných osob s tímto rozsáhlým textem, který ukazuje, v jak širokých souvislostech je dnes třeba život rodiny i prožívání manželství chápat, má-li být pastorační činnost církve skutečnou pomocí.

Autor: Aleš Opatrný
Autor vyučuje pastorální teologii na KTF UK

Se svolením převzato z Perspektiv 2016/17,
které jsou přílohou Katolického týdeníku 

Text knižně: