Adventní meditace O. Cantalamessy
Křesťanská odpověď na ateistický skepticismus je tématem letošních adventních kázání o. Raniera Cantalamessy, OFMCap. Kazatel papežského domu se inspiruje založením Papežské rady pro novou evangelizaci, aby se obrátil k palčivému problému apostaze Starého kontinentu. Jak v úvodu říká, chce pátrat po překážkách, které tradičně křesťanské země činí „odolné“ vůči evangelijní zvěsti.
Křesťanská odpověď na ateistický skepticismus je tématem letošních adventních kázání o. Raniera Cantalamessy, OFMCap. Kazatel papežského domu se inspiruje založením Papežské rady pro novou evangelizaci, aby se obrátil k palčivému problému apostaze Starého kontinentu. Jak v úvodu říká, chce pátrat po překážkách, které tradičně křesťanské země činí „odolné“ vůči evangelijní zvěsti.
V prvním zamyšlení se papežský kazatel vyrovnává se scientismem, definovaným jako filosofický koncept, který připouští pouze platnost poznání vlastního pozitivním vědám, zatímco náboženské a teologické poznání stejně jako etické či estetické vykazuje do hranic pouhé představivosti. Papežský kazatel se pouští do polemiky s autory těchto tezí, jako byl francouzský biolog a filosof Jacques Monod, který považoval vědu za zdroj veškerého bohatství a moci našich časů, militantní ateista Richard Dawkins, který se nezdráhá označit věřící vědce za „analfabety“, nebo astrofysik Stephen Hawkins, přesvědčený, že věda dokazuje zbytečnost hypotézy Boha.
Všechny tyto teze se ukazují falešné, říká o. Cantalamessa, nikoliv na základě apriorní úvahy či argumentů teologie a víry, nýbrž na základě analýzy vědeckých výsledků a názorů mnoha jiných vynikajících vědců minulosti i přítomnosti. Vědec jako Max Planck, vynálezce kvantové teorie, říká o vědě totéž, co tvrdili o rozumu Augustin, Tomáš Akvinský, Pascal, Kierkegaard a další, že totiž „Věda vede k jistému bodu, za který nás už vést nemůže.“
Za exaktní analýzou odkazuje papežský kazatel na knihu Roberta Timossiho, Iluze ateismu. Proč věda nepopírá Boha (L´illusione dell´ateismo. Perché la scienza non nega Dio, Cinisello Balsamo (Mi): Edizioni San Paolo, 2009) a sám nabízí příklad:
„Jsou někteří noční ptáci, jako výr nebo sova, jejichž oči jsou přizpůsobeny k vidění ve tmě. Sluneční světlo je oslepuje. Bezpečně se pohybují v noci, ale nevědí nic o světě za dne. Představme si, že – jak je tomu v bajkách – ptáci mohou mezi sebou mluvit. Orel se spřátelí se sovou a začne jí vyprávět o slunci, o tom jak všechno osvěcuje, že bez něj by všechno utonulo v temnotě a ledu, ba dokonce i její noční svět by bez něj přestal existovat. Co by asi odpověděla sova? „Vykládáš tu nesmysly! Nikdy jsem to tvoje slunce neviděla. My se bezpečně pohybujeme a obstaráváme potravu bez něj. To vaše slunce je zbytečná hypotéza, a tedy neexistuje.“
Přesně to činí ateistický vědec, když říká „Bůh neexistuje“. Posuzuje svět, který nezná, aplikuje své zákony na to, co je mimo jejich dosah. Abychom spatřili Boha, musíme otevřít jiné oči, odvážit se vyjít z noci. V tomto smyslu stále platí pradávná slova žalmisty: „Hlupák říká: Bůh není“.
Za příklad otevřeného a konstruktivního postoje k vědě může sloužit osobnost bl. Johna Henryho Newmana. Devět let po té, co Darwin zveřejnil svou teorii evoluce druhů, a v mnoha kruzích zavládl zmatek, napsal Newman kanovníku Johnu Walkerovi:
„Nebojím se (Darwinovy teorie)... Nezdá se mi, že by z ní vyplývala negace stvoření, protože Stvořitel před miliony let dal hmotě zákony.... Nepopíráme přece ani neomezujeme Stvořitele, když zastáváme názor, že stvořil lidský intelekt schopný samostatného jednání a rozvoje, nadaný jakýmsi kreativním talentem, ba daleko méně popíráme či ohraničujeme jeho moc, když tvrdíme, že dal hmotě tyto zákony, jež jsou s to utvářet a budovat v rámci vlastního slepého zaměření napříč nesčetnými epochami tento svět, jak jej vidíme (...). Teorie pana Darwina nemusí být nezbytně ateistická, ať už je pravdivá nebo není. Může prostě nabízet širší ideu Boží Vševědoucnosti a Schopnosti.... Na první pohled nevidím jak je „náhodná evoluce organismů“ v rozporu s božím plánem – Náhodná je pro nás, ne pro Boha.“ (J.H. Newman, Dopis kanovníkovi J. Walkerovi (1868, in The Letters and Diaries, vol. XXIV, Oxford 1973, s. 77.)
Jak upozorňuje Cantalamessa, pozitivní přístup k vědě uvnitř církve ukazuje nejlépe Papežská akademie věd, v níž se scházejí k diskusím nejvýznamnější vědci z celého světa, věřící i nevěřící, aby svobodně rozmlouvali o svých názorech na problémy zajímavé z hlediska víry i vědy. Scientistický pohled na svět má nicméně přímý a rozhodující vliv na evangelizaci – podotýká papežská kazatel. Jde v něm totiž o místo člověka ve světě.
Nevěřící vědci, zejména v oborech jako biologie a kosmologie, téměř soutěží mezi sebou v tom, kdo pokročí nejdál v tvrzení, jak marginální a bezvýznamný je člověk v univerzu a ve velkém moři života. „Stará smlouva je zlomena – napsal Monod – člověk konečně ví, že je sám v nesmírnosti univerza, z něhož se náhodně vynořil. Jeho úkol, stejně jako jeho osud, není nikde zapsán.“(J. Monod, Il caso e la necessita, Milano: Mondadori, 1970, s. 136.)
Scientistická vize světa spolu s člověkem šmahem vyhání z centra univerza také Krista. Ten je redukován, řečeno s Blondelem, na „historický případ, v kosmu izolovaný jako vedlejší epizoda, vetřelec nebo vysídlenec v tísnivé a nepřátelské nezměrnosti Univerza.“ (M. Blondel et A. Valensin, Correspondance, Aubier, Paris 1957, s. 47).
Tato vize člověka se začíná projevovat také v praxi, v kultuře a v mentalitě. Odtud lze vysvětlit některé excesy ekologismu, které chtějí zrovnoprávňovat zvířata a dokonce i rostliny s člověkem. Jak dobře víme o mnoho zvířat se pečuje daleko lépe než o miliony dětí.
V jistém smyslu jde o návrat k předkřesťanskému pojetí, které se drželo schématu: Bůh – kosmos – člověk a proti kterému Bible a křesťanství staví schéma: Bůh – člověk – kosmos. Jinými slovy kosmos je pro člověka ne člověk pro kosmos.
Vánoce jsou ideální příležitostí, k tomu, abychom si připomněli křesťanské dědictví. Právě od vtělení Slova odvozovali řečtí otcové možnost „zbožštění“. Sv. Atanáš nepřestává opakovat: „Slovo se stalo člověkem, abychom my mohli být zbožštěni.“ „On se vtělil a člověk se stal Bohem, neboť je s Bohem spojen,“ píše jinde sv. Řehoř Naziánský. Spolu s Kristem bylo obnoveno a vyneseno na světlo „bytí Božího obrazu“, které zakládá převahu člověka nad zbytkem stvoření.
(job)
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
Všechny tyto teze se ukazují falešné, říká o. Cantalamessa, nikoliv na základě apriorní úvahy či argumentů teologie a víry, nýbrž na základě analýzy vědeckých výsledků a názorů mnoha jiných vynikajících vědců minulosti i přítomnosti. Vědec jako Max Planck, vynálezce kvantové teorie, říká o vědě totéž, co tvrdili o rozumu Augustin, Tomáš Akvinský, Pascal, Kierkegaard a další, že totiž „Věda vede k jistému bodu, za který nás už vést nemůže.“
Za exaktní analýzou odkazuje papežský kazatel na knihu Roberta Timossiho, Iluze ateismu. Proč věda nepopírá Boha (L´illusione dell´ateismo. Perché la scienza non nega Dio, Cinisello Balsamo (Mi): Edizioni San Paolo, 2009) a sám nabízí příklad:
„Jsou někteří noční ptáci, jako výr nebo sova, jejichž oči jsou přizpůsobeny k vidění ve tmě. Sluneční světlo je oslepuje. Bezpečně se pohybují v noci, ale nevědí nic o světě za dne. Představme si, že – jak je tomu v bajkách – ptáci mohou mezi sebou mluvit. Orel se spřátelí se sovou a začne jí vyprávět o slunci, o tom jak všechno osvěcuje, že bez něj by všechno utonulo v temnotě a ledu, ba dokonce i její noční svět by bez něj přestal existovat. Co by asi odpověděla sova? „Vykládáš tu nesmysly! Nikdy jsem to tvoje slunce neviděla. My se bezpečně pohybujeme a obstaráváme potravu bez něj. To vaše slunce je zbytečná hypotéza, a tedy neexistuje.“
Přesně to činí ateistický vědec, když říká „Bůh neexistuje“. Posuzuje svět, který nezná, aplikuje své zákony na to, co je mimo jejich dosah. Abychom spatřili Boha, musíme otevřít jiné oči, odvážit se vyjít z noci. V tomto smyslu stále platí pradávná slova žalmisty: „Hlupák říká: Bůh není“.
Za příklad otevřeného a konstruktivního postoje k vědě může sloužit osobnost bl. Johna Henryho Newmana. Devět let po té, co Darwin zveřejnil svou teorii evoluce druhů, a v mnoha kruzích zavládl zmatek, napsal Newman kanovníku Johnu Walkerovi:
„Nebojím se (Darwinovy teorie)... Nezdá se mi, že by z ní vyplývala negace stvoření, protože Stvořitel před miliony let dal hmotě zákony.... Nepopíráme přece ani neomezujeme Stvořitele, když zastáváme názor, že stvořil lidský intelekt schopný samostatného jednání a rozvoje, nadaný jakýmsi kreativním talentem, ba daleko méně popíráme či ohraničujeme jeho moc, když tvrdíme, že dal hmotě tyto zákony, jež jsou s to utvářet a budovat v rámci vlastního slepého zaměření napříč nesčetnými epochami tento svět, jak jej vidíme (...). Teorie pana Darwina nemusí být nezbytně ateistická, ať už je pravdivá nebo není. Může prostě nabízet širší ideu Boží Vševědoucnosti a Schopnosti.... Na první pohled nevidím jak je „náhodná evoluce organismů“ v rozporu s božím plánem – Náhodná je pro nás, ne pro Boha.“ (J.H. Newman, Dopis kanovníkovi J. Walkerovi (1868, in The Letters and Diaries, vol. XXIV, Oxford 1973, s. 77.)
Jak upozorňuje Cantalamessa, pozitivní přístup k vědě uvnitř církve ukazuje nejlépe Papežská akademie věd, v níž se scházejí k diskusím nejvýznamnější vědci z celého světa, věřící i nevěřící, aby svobodně rozmlouvali o svých názorech na problémy zajímavé z hlediska víry i vědy. Scientistický pohled na svět má nicméně přímý a rozhodující vliv na evangelizaci – podotýká papežská kazatel. Jde v něm totiž o místo člověka ve světě.
Nevěřící vědci, zejména v oborech jako biologie a kosmologie, téměř soutěží mezi sebou v tom, kdo pokročí nejdál v tvrzení, jak marginální a bezvýznamný je člověk v univerzu a ve velkém moři života. „Stará smlouva je zlomena – napsal Monod – člověk konečně ví, že je sám v nesmírnosti univerza, z něhož se náhodně vynořil. Jeho úkol, stejně jako jeho osud, není nikde zapsán.“(J. Monod, Il caso e la necessita, Milano: Mondadori, 1970, s. 136.)
Scientistická vize světa spolu s člověkem šmahem vyhání z centra univerza také Krista. Ten je redukován, řečeno s Blondelem, na „historický případ, v kosmu izolovaný jako vedlejší epizoda, vetřelec nebo vysídlenec v tísnivé a nepřátelské nezměrnosti Univerza.“ (M. Blondel et A. Valensin, Correspondance, Aubier, Paris 1957, s. 47).
Tato vize člověka se začíná projevovat také v praxi, v kultuře a v mentalitě. Odtud lze vysvětlit některé excesy ekologismu, které chtějí zrovnoprávňovat zvířata a dokonce i rostliny s člověkem. Jak dobře víme o mnoho zvířat se pečuje daleko lépe než o miliony dětí.
V jistém smyslu jde o návrat k předkřesťanskému pojetí, které se drželo schématu: Bůh – kosmos – člověk a proti kterému Bible a křesťanství staví schéma: Bůh – člověk – kosmos. Jinými slovy kosmos je pro člověka ne člověk pro kosmos.
Vánoce jsou ideální příležitostí, k tomu, abychom si připomněli křesťanské dědictví. Právě od vtělení Slova odvozovali řečtí otcové možnost „zbožštění“. Sv. Atanáš nepřestává opakovat: „Slovo se stalo člověkem, abychom my mohli být zbožštěni.“ „On se vtělil a člověk se stal Bohem, neboť je s Bohem spojen,“ píše jinde sv. Řehoř Naziánský. Spolu s Kristem bylo obnoveno a vyneseno na světlo „bytí Božího obrazu“, které zakládá převahu člověka nad zbytkem stvoření.
(job)
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
