Před několika lety jsem spolu se svou rodinou přestoupila do katolické církve. Každý z nás měl pro to své vlastní důvody, ale dovolte, abych se podělila o ty své.
Když jsme s mým manželem řekli jednomu starému kamarádovi, že jsme vstoupili do katolické církve, odpověděl nám: „To jsem rád, že jste našli místo, kde se člověk cítí jako doma.“ Můj manžel mu ale odpověděl: „Ne, našli jsme místo, kde se člověk cítí jako v církvi.“ Naše farnost se shromažďuje v tichu a modlitbách, zaměřuje se na Bibli a eucharistii a během liturgie se lidé v kostele chovají s radostnou vážností.
Liturgie znamená „dílo lidí“
Liturgii katolické církve mám ráda. Liturgie znamená „dílo lidí“. Liturgické uctívání není dílo toho, kdo ji vede. Není to sport pro diváky, koncert ani automobilový závod. Liturgie nám připomíná naše místo v řádu věcí. Nemám to tu na starost, jsem služebníkem a dědicem víry, která mi byla předána. Ani sám kněz není „šéf“, ale slouží liturgii. Moje rodina i já se cítíme v bezpečí, protože víme, že kdyby přišel nový kněz, tak nemůže úplně změnit to, co jsme považovali za dobré. Nastanou možná změny, ale zásadní věci zůstanou stejné. Toto bezpečí jsme v měnícím se světě naší původní církve nepociťovali.
Církev je jako oceán
Na katolické církvi se mi také líbí její univerzalita. Univerzalita neznamená jen to, že mše bude stejná všude na planetě, i když i to je pravda. Znamená však také, že jsme vstoupili do Církve s velkým „C“, a ne jen do „jedné z církví“. Naše farnost čítající několik stovek lidí je katolická církev. Není to nějaká její část nebo frakce nebo místní pobočka. Každá farnost je plně katolickou církví. Nejlepší analogie, která mě napadá, je přirovnat tuto církev k oceánu. Každé společenství zná nějakou svou zátoku nebo pláž, ale oceán je stále oceánem ve svém celku, kdekoli se s ním setkáme.
Některá jiná chápání církve naznačují, že kongregace tvoří něco jako samostatné ostrovy. V některých případech se obrazně řečeno jedná o úplně jiné země, kde lidé potřebují víza a změnu občanství, aby mezi nimi mohli přestoupit.
Líbí se mi inkarnační teologie katolické církve
Líbí se mi inkarnační teologie katolické církve. Nemohu říci, že do hloubky chápu, co se děje při eucharistii nebo jiné svátosti, ale je to v souladu s tím, co vím o Bohu. Udivující a zásadní fakt Božího vztahu s námi je vtělení, to, že se Bůh stal člověkem. V člověku Ježíši vzal na sebe lidské tělo a pobýval s námi. Byl plně člověk a zároveň byl plně božský. Z toho je patrné, že hmota může být prodchnuta božstvím, aniž by se změnila podstata hmoty nebo božství. Jako křesťanka věřím, že se to stalo jednou před dvěma tisíci lety. Jako katolická křesťanka také přijímám, že tohle je obvyklý Boží způsob zjevení. Když mohl Kristus být zároveň hmotou a Bohem, pak jím může být i chléb a víno – jeho prostřednictvím. Voda může být zároveň vodou i novým narozením. Olej může být zároveň olejem a požehnáním.
Inkarnační teologie nám otevírá tak bohatý svět! Hmota zjevuje to, co je nemateriální. Krása stvoření kolem nás, správně vnímaná, není pokušením nebo rozptylováním – je „nabitá velikostí Boží“, jak hezky řekl Gerard Manley Hopkins. Když jsou naše touhy správně uspořádány, nemusíme řešit „buď/anebo“, ale vždycky „obojí“. Je nám dán Bůh i stvoření, vykupitelská milost i obyčejná milost. Všechno má svůj význam a všechno nás směruje k Bohu.
Pracujte na tom, abyste došli spásy
Líbí se mi vyváženost katolické teologie. Někteří křesťané se domnívají, že veškerá práce – a tudíž zodpovědnost – za spasení leží pouze na Bohu. Ale tento pohled na věc vnímám jako nesoulad s přikázáními Ježíše Krista v evangeliích. Jiní křesťané tvrdí, že lidé mají moc vyzdvihnout sami sebe k Bohu svou vlastní silou. To ale není v souladu s listy apoštola Pavla. Nejlepší shrnutí podvojné povahy našeho spasení nalézám v listě Filipanům (Flp 2,12.13): „Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy... Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit.“ Důvěřuji katolickému chápání, že spása probíhá neustále a že je k ní zapotřebí jak milosti, tak i našeho konání.
Nemyslím si, že by katolická církev byla dokonalá – ať už na své farní nebo univerzální úrovni. Ne všechny body její nauky chápu, přinejmenším tam, kde se ve svém životě v současnosti nacházím, a ani některé její praktiky nejsou v souladu s mým vkusem a někdy ani s mým svědomím. A přeji si, aby byl v každém kostele spolu s krucifixem vystaven také obraz vzkříšení. Ale i tak se tam cítím jako v církvi. V kostele to voní jako v kostele. A katolická církev je přece církví už tak dlouho.
Tak řekl Hospodin:
Stoupněte si na začátky cest a dívejte se,
ptejte se na staré stezky:
Která cesta je dobrá? Po té choďte,
a najdete odpočinek pro své duše.
(Jeremiáš 6,16)
