Zabývání se vlastními hříchy a přání být dokonalým
nás mohou odvádět od podstaty
Chtěl bych vyprávět jeden příběh, abych objasnil, že zabývání se vlastními hříchy a přání být dokonalým nás mohou odvádět od podstaty víry. Františkán Eligius Leclerc ve své knize o životě svatého Františka popisuje, že světec byl na cestách s bratrem Lvem, a když jednou přecházeli potok a obdivovali průzračnost vody, podníceni touto průzračností mysleli na čistotu srdce. František si všiml, že bratr Lev zesmutněl. Obrátil se k němu:
– Vypadá to, že ses zasnil, podotkl jednoduše.
– Kdybychom tak mohli mít něco z té čistoty. I my bychom zakusili bláznivou a nespoutanou radost a nezdolný elán naší sestry vody, odpověděl Lev. V jeho slovech se ozval hluboký zármutek. Melancholickým pohledem bez ustání provázel kamsi do dáli ubíhající proud průzračné čisté vody.
– Pojď, pravil František a vzal ho za paži.
Pokračovali v cestě a po chvíli se František zeptal:
– Víš vůbec, bratře, co je to čistota srdce?
– Znamená to nemuset si vyčítat hříchy, odpověděl bez váhání Lev.
– Potom chápu tvůj smutek, protože člověk si pořád něco vyčítá, pravil František.
– Ano, a právě to mě přivádí k pochybnostem, jestli vůbec někdy této čistoty dosáhnu, podotkl Lev.
– Bratře Lve, věř mi, nestarej se tolik o čistotu své duše. Obrať se k Bohu. Obdivuj ho. Raduj se z toho, že on je dokonalá svatost. Vzdej mu chválu pro něho samého. To je ten pravý význam slov mít čisté srdce, bratříčku, pokračoval František.
– A když jsi takto obrácen k Bohu, především se neohlížej zpátky na sebe. Neptej se, jak jsi na tom s Bohem. Smutek z toho, že nejsi dokonalý, že jsi hříšný, je pocit lidský, příliš lidský. Pozvedni oči výš, mnohem výš. Spatříš tam Boha, Boží nekonečnost a nepomíjející krásu. Čisté srdce je takové, které nepřestává uctívat živého a opravdového Pána. Nepřestává se zajímat o život samotného Boha a je schopno být uprostřed vší bídy v souznění s věčnou nevinností a věčnou Boží radostí. Takové srdce je současně naplněné i dokonale osvobozené od sebe samého. Stačí, aby Bůh byl Bohem. V tom nachází nejvyšší potěšení a všechen svůj klid. A potom je Bůh sám celou jeho svatostí.
– Nicméně Bůh od nás požaduje věrnost a úsilí podotkl Lev.
– Bezpochyby ano, přitakal František, ale svatost není ani završení sebe samého, ani plnost, kterou si člověk dává. Nejprve je to prázdno, které přijímáme a které Bůh vyplňuje do té míry, do jaké se otevíráme jeho plnosti.
Místo toho bychom se měli stále znovu obracet k Bohu.
On nás změní.
Často se dopouštíme stejné chyby jako bratr Lev. Chceme se učinit dokonalými a příliš se zaobíráme našimi nedokonalostmi a problémy, našimi hříchy, pocity viny a sebeobviňováními. Místo toho bychom se měli stále znovu obracet k Bohu. To On nás změní. Kdybychom jenom tušili, jak ohromnou proměňující sílu v sobě nese Boží přítomnost! Stálá pozornost na Jeho přítomnost a bezstarostná důvěra v Něho nás pozvedají a očišťují jako nic jiného v tomto světě. Není pochyb o tom, že psychoterapie může být užitečná a někdy i nutná. Rozličné formy terapie mohou pomoci, aby se mnohé stalo vědomější, ale vlastní uzdravující síla přichází z Boží přítomnosti. Proudí skrze spojení s naším středem, s Božskou jiskrou v nás. Stálý a oddaný kontakt s Ním nás uzdravuje od naší bídy.
Temnotu není třeba rozmlátit
S našimi nedostatky, chybami, hříchy a pocity viny zacházíme jako člověk, který stojí v temné místnosti a mává kolem sebe klackem, aby temnoty rozptýlil, místo aby jednoduše rozsvítil. Temnotu není třeba rozmlátit. Je třeba jenom dojít k vypínači a rozsvítit. Potom každá temnota zmizí. Podobné je to s našimi hříchy. Je potřeba se jenom spojit s Kristem. V Něm nejsou ani hříchy, ani vina.
