Obraťte se, čiňte pokání!
Nečekaně široká debata se rozvinula kolem dnes už slavné kauzy kněze Vojtěcha Protivínského. Jeho vlastně elementární a bohužel velmi ojedinělý krok občanské angažovanosti navodil velmi zajímavou situaci: Komunisty s jejich naprosto nezvládnutou minulostí vyprovokoval k ostrému, zřejmě spíše reflexivnímu výpadu. Nejsou vůbec zvyklí slyšet tento druh pravdy o sobě samých přesto, že máme úřad, který má její hledání v popisu práce. Lidé ve vedení naší komunistické strany si možná mysleli, že špatným svědomím obtížená část národa plus mladá generace, která jejich řádění nezažila, tvoří už dost velkou většinu na to, aby se oni sami mohli tvářit jako zcela obyčejná, normální politická partaj.
Nečekaně široká debata se rozvinula kolem dnes už slavné kauzy kněze Vojtěcha Protivínského. Jeho vlastně elementární a bohužel velmi ojedinělý krok občanské angažovanosti navodil velmi zajímavou situaci: Komunisty s jejich naprosto nezvládnutou minulostí vyprovokoval k ostrému, zřejmě spíše reflexivnímu výpadu. Nejsou vůbec zvyklí slyšet tento druh pravdy o sobě samých přesto, že máme úřad, který má její hledání v popisu práce. Lidé ve vedení naší komunistické strany si možná mysleli, že špatným svědomím obtížená část národa plus mladá generace, která jejich řádění nezažila, tvoří už dost velkou většinu na to, aby se oni sami mohli tvářit jako zcela obyčejná, normální politická partaj.
Pokud uvažovali takto, přepočetli se.
Další průběh kauzy ukázal, že přes všechen společenský marasmus žijeme v zemi, kde existuje svoboda projevu i paměť komunistických zločinů, takže spor s komunistickou prolhaností a cynickou bezcharakterností lze dokonce i vyhrát. V celém našem státním aparátě rozlezlí pohrobci komunizmu dostali veleužitečnou lekci: Arogance, jakou si tady dovolili, přesáhla únosnou mez, obrátila se proti nim samotným a poodhalila přitom právě tu část jejich minulosti, o které nechtějí jinak ani slyšet. Pravda, bylo by asi lepší, kdyby se takto jasně angažovali spíše katoličtí laici než kněží. Ale občanská práva má u nás právě každý normální dospělý občan a tedy samozřejmě i kněz a je to právo nenapadnutelné.
Vedle společenskopolitického rozměru má kauza Protivínský versus komunisté také rozměr etický a dokládá jednu velkou evangelijní pravdu. Komunizmem vnitřně zasažení lidé jsou zjevně neschopni vypořádat se s minulostí své partaje a vlastním podílem na ní. V první okamžiku by člověk chtěl vykřičet do čtyř světových stran bezpráví, kterého se dopustili a ve kterém setrvávají, když se jim nechce do konverze! Do té se ale nechce nikomu, ani nám křesťanům ne. Nejde o srovnávání, to by nebylo na místě. Jde jen o zásadu ochoty či neochoty ke konverzi. Tady platí, že čím je větší zlo, od kterého se má člověk odvrátit, tím je konverze obtížnější, méně "pravděpodobná"a tím větší milosti Boží je k ní také zapotřebí. Člověk, který pozná svůj hřích a vyzná jej, to je největší zázrak na tomto světě. Platí to nejen o nacistech a komunistech, ale o člověku všeobecně.
Církev vyzývá v adventní době všechny křesťany ke konverzi. Obraťte se neboť se přiblížilo Boží království, říká s Janem Křtitelem. Řeč je právě o onom poznání a vyznání vlastní viny, což dnes není o nic snazší než tehdy, na břehu Jordánu. A jestliže tam tehdy přece jen ke konverzím docházelo, pak to bylo jistě do značné míry zásluhou prorockého hlasu Jana Křtitele a jeho zprostředkování Boží milosti. Je v naší církvi, je v nás něco z Jana Křtitele? To je totiž to jediné, co můžeme pro konverzi lidí kolem nás udělat.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 28. listopadu 2001
Další průběh kauzy ukázal, že přes všechen společenský marasmus žijeme v zemi, kde existuje svoboda projevu i paměť komunistických zločinů, takže spor s komunistickou prolhaností a cynickou bezcharakterností lze dokonce i vyhrát. V celém našem státním aparátě rozlezlí pohrobci komunizmu dostali veleužitečnou lekci: Arogance, jakou si tady dovolili, přesáhla únosnou mez, obrátila se proti nim samotným a poodhalila přitom právě tu část jejich minulosti, o které nechtějí jinak ani slyšet. Pravda, bylo by asi lepší, kdyby se takto jasně angažovali spíše katoličtí laici než kněží. Ale občanská práva má u nás právě každý normální dospělý občan a tedy samozřejmě i kněz a je to právo nenapadnutelné.
Vedle společenskopolitického rozměru má kauza Protivínský versus komunisté také rozměr etický a dokládá jednu velkou evangelijní pravdu. Komunizmem vnitřně zasažení lidé jsou zjevně neschopni vypořádat se s minulostí své partaje a vlastním podílem na ní. V první okamžiku by člověk chtěl vykřičet do čtyř světových stran bezpráví, kterého se dopustili a ve kterém setrvávají, když se jim nechce do konverze! Do té se ale nechce nikomu, ani nám křesťanům ne. Nejde o srovnávání, to by nebylo na místě. Jde jen o zásadu ochoty či neochoty ke konverzi. Tady platí, že čím je větší zlo, od kterého se má člověk odvrátit, tím je konverze obtížnější, méně "pravděpodobná"a tím větší milosti Boží je k ní také zapotřebí. Člověk, který pozná svůj hřích a vyzná jej, to je největší zázrak na tomto světě. Platí to nejen o nacistech a komunistech, ale o člověku všeobecně.
Církev vyzývá v adventní době všechny křesťany ke konverzi. Obraťte se neboť se přiblížilo Boží království, říká s Janem Křtitelem. Řeč je právě o onom poznání a vyznání vlastní viny, což dnes není o nic snazší než tehdy, na břehu Jordánu. A jestliže tam tehdy přece jen ke konverzím docházelo, pak to bylo jistě do značné míry zásluhou prorockého hlasu Jana Křtitele a jeho zprostředkování Boží milosti. Je v naší církvi, je v nás něco z Jana Křtitele? To je totiž to jediné, co můžeme pro konverzi lidí kolem nás udělat.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 28. listopadu 2001
