Vyhlášku o všeobecné mobilizaci s oslovením „Mým národům“, jíž císař František Josef I. vyhlásil válku Srbsku, nechal časně ráno 1. srpna 1914 starosta obce Arnolce vybubnovat, vyvěsit a seznámit s ní obyvatele obce. Sedmdesát tři mužů od 18 do 50 let se shromáždilo na arnolecké návsi, kde se odehrávaly srdceryvné scény loučení. Muži byli odvezeni koňskými povozy do Jihlavy, Luk a Velkého Meziříčí.
Josefovi Toufarovi bylo v té době 12 let. Otci Josefa Toufara i nejstaršímu z jeho synů Vladimírovi se mobilizace vyhnula a mohli zůstat doma. Čas to však byl pro všechny hospodáře na Vysočině sužující. Byly nařízeny nucené pravidelné dodávky obilí, brambor, sena, slámy a dobytka pro armádu (tzv. rekvizice zásob). A s nemenším nátlakem byly zavedeny vynucené válečné půjčky. Podle výše finančního obnosu byla posuzována loajalita obce i občanů. O to více jsou do hospodaření zapojeni bratři Toufarové, včetně dvanáctiletého Josefa.
Podobně jako u většiny jeho arnoleckých vrstevníků je i Toufarova školní docházka ve válečných letech nepravidelná. Život školáků je vytržen z dosavadního řádu a podřizuje se válečným změnám. Z Arnolce byli navíc postupně povoláni na frontu tři učitelé. Školní vyučování ustupuje do pozadí a dává se do služeb humanitárním akcím pro armádu. Žákyně místo vyučování pletou ponožky pro vojáky na frontu, žáci vyrábějí papírové vložky do bot, sbírají listy jahodníku a ostružiníku. Děti obcházejí jednotlivá stavení a organizují finanční sbírky pro armádu nebo vlasteneckou sbírku kovů – schraňují po domech měď, mosaz, bronz a cín. Několikrát do roka učitel musel plnit funkci rekvizičního komisaře a místo učení obchází domy a sepisuje stav zásob obilí a dobytka. V té době žáci několik týdnů nechodí vůbec do školy. Žák Josef Toufar ukončil 14.7.1916 obecnou školu. Válečná situace ani domácí podmínky Josefovi další studium nedovolují, a tak zůstává v Arnolci a pracuje doma a pomáhá v otcově hostinci.
Rok 1918 je stále ještě válečným časem a farář Novotný do farní kroniky zapisuje: „Tíseň je již všeobecná. Rekvizice obilí, brambor konané v minulém prosinci nevynesly mnoho, aby ulehčily zásobování měst, a naopak mnohého hospodáře poškodily. /… / Náboženský duch ve farnosti ještě v celku je válkou nedotčen. Jinde již se jeví více zle následky války, omrzelost, netrpělivost, lhostejnost ke všemu, i k náboženství. Vojíni se vracejí domů na dovolenou a říkají: 'Kdyby byl Pán Bůh, nemohl by se již na to dívati.' Vojíni již hrozně trpí hladem a vší trýzní.“
Zprávu o konci války a vzniku samostatného československého státu přinesli 28. října 1918 večer vojáci z Jihlavy, kteří měli na čapkách místo císařského odznaku trikoloru. Vyčítali obecním zastupitelům, proč se hned nekonají oslavy. Příčina byla prostá. Toho času ve farnosti mnoho lidí onemocnělo chřipkou, a tak se obecní slavnost konala až 24. listopadu.
Z Arnolce na frontách první světové války zahynulo třináct vojáků, z nichž jeden zemřel po návratu v Arnolci a druhý v Brně. Zhořský duchovní Cyriak Novotný popsal bezprostřední společenskou atmosféru nového národa kriticky: „Rok 1919 začal tak, jak skončil rok 1918 – samou oslavou a radostí nad nabytou svobodou naší republiky. Jenže ta oslava je tuze přemrštěná, jen tělesná, žádný účinek není ve prospěch lidu a národa. Kdo trochu myslí a uvažuje, vidí, že národ český je lehkomyslný a není zralý pro tak náhlou svobodu, jaké říkají 'americká'. U nás slovo republika a svoboda vyznělo v ten smysl, že si může každý dělat, co chce, že nemusí pracovat, že může vše dle své vůle. Ale církev a křesťanské náboženství mluví o pravé svobodě a svobodu hájí, vrhli se brzy, ba hned, lidé zlomyslní na církev a náboženství. Nejen že svalili mariánský sloup v Praze, káceli kříže, uráželi kněze a laiky, ale přímo běsní proti Bohu a všemu nadpřirozenému.“
