Každý rok proběhnou v mediích zprávy o nových krádežích kulturních, většinou církevních památek u nás. Policii se nedaří objasnit více než zhruba jednu z pěti takových loupeží, ostatní mizí v nenávratnu, většinou západoevropském. Večerní televizní zpravodajství o třetí neděli postní přineslo rozhovor s utajeným církevním památkářem, který v průběhu rozhovoru vznesl dvě závažná obvinění z nepřímé spolupráce se zloději : Jedno na adresu některých pracovníků památkového úřadu, druhé na některé policisty. Zprávy o krádežích nás už nepřekvapují ani nevzrušují, přivykli jsme jim. Co je ukradená socha ve srovnání s tunelováním bank!?
Rozkrádání kulturně-náboženského fondu není "vynálezem" naší civilizace. Existovalo už ve starém Egyptě i v jiných starověkých civilizacích, přes kruté metody jeho ochrany a tresty přistižených lupičů. Zvláštním fenoménem je nicméně dnes tak rozšířené rabování kulturních památek. Ty totiž kromě své mimořádné kulturní hodnoty nemají prakticky žádnou hodnotu materiální. Jak vysvětlit paradox jejich nákupu člověkem, který je natolik kulturní, aby si jich cenil, přitom mu ale zřejmě nevadí, že zdroj, ze kterého mu jsou nabízeny, je více než pochybný? Kupujícími jsou především lidé z tak zvaných "vyspělých" zemí, takže proud kulturního zboží z východu na západ Evropy představuje kuriózní protiváhu k proudu spotřebního zboží, kterým západní Evropa zaplavuje evropský východ.
Závažným problémem je ovšem chabá ochrana památek našich církevních objektů. Jejich vylupování je u nás snadné. Řada těchto objektů už totiž neslouží plně svému účelu, nežije svým pravým, plným životem. Mnohé jako by se postupně proměňovaly v muzeum či skanzen. Kostelu, ve kterém je například sloužena jedna jediná bohoslužba týdně, schází jeho přirozená a nejlépe fungující ostraha věřícími. Tam, kde jako doposud v Polsku, je pořád někdo v kostele a kde vedle něj na faře bydlí kněz, tam je krádež komplikovanější. Zloděj nevyhledává překážky a rád se přesune jinam, kde to má jednodušší, třeba právě k nám.
Připomíná to trochu osudy antických staveb v Římě. Jakmile z nich vyvanul život, staly se v podstatě snadno dostupným kamenolomem. Ve vztahu k našemu, přes všechny krádeže stále ještě obrovskému církevně kulturnímu pokladu, stojíme před problémem, co s ním bude v naší odkřesťanštěné zemi - hlavní otázka ale zní: Co se společností, která se takto odcizila kořenům, ze kterých vyrostla? To je při vší bolesti nad kulturními ztrátami naše největší starost, kterou nesmí zastínit žádná jiná.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 21. března 2001
Závažným problémem je ovšem chabá ochrana památek našich církevních objektů. Jejich vylupování je u nás snadné. Řada těchto objektů už totiž neslouží plně svému účelu, nežije svým pravým, plným životem. Mnohé jako by se postupně proměňovaly v muzeum či skanzen. Kostelu, ve kterém je například sloužena jedna jediná bohoslužba týdně, schází jeho přirozená a nejlépe fungující ostraha věřícími. Tam, kde jako doposud v Polsku, je pořád někdo v kostele a kde vedle něj na faře bydlí kněz, tam je krádež komplikovanější. Zloděj nevyhledává překážky a rád se přesune jinam, kde to má jednodušší, třeba právě k nám.
Připomíná to trochu osudy antických staveb v Římě. Jakmile z nich vyvanul život, staly se v podstatě snadno dostupným kamenolomem. Ve vztahu k našemu, přes všechny krádeže stále ještě obrovskému církevně kulturnímu pokladu, stojíme před problémem, co s ním bude v naší odkřesťanštěné zemi - hlavní otázka ale zní: Co se společností, která se takto odcizila kořenům, ze kterých vyrostla? To je při vší bolesti nad kulturními ztrátami naše největší starost, kterou nesmí zastínit žádná jiná.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 21. března 2001
