Adolf Kajpr v komunistickém vězení v Leopoldově
ve vzpomínkách spoluvězně Václava Vaško.

 

Radost ve vězení: setkání s Adolfem Kajprem

Druhá radost po příchodu do kriminálu mě čekala ve vězeňské nemocnici, kam nás přivedli k lékařské prohlídce. Setkal jsem se tam s paterem Kajprem, jezuitou od Svatého Ignáce.

"Nevím, jestli se na mě pamatujete ...?" nesměle ho oslovuji.

"Pamatuji, pamatuji, ty jsi přece Vaško, co má tu ženu Rusku, viď?"

 Jak si mě mohl pamatovat? Vždyť jsem byl u něho jen jednou u zpovědi. Měl jsem před ním respekt, teď ale byl tak milý a srdečný, že jsem najednou byl rád, že jsem právě v Leopoldově.

 Při vydávání oběda strčil chodbař hlavu do kukaně: "Ahoj, kluci. Vítám vás v Leopoldově. Kterej z vás je Vaško?"

"Já," povídám překvapeně.

"Zdraví tě Kajpr. Já jsem Tonda Bradna, taky "farár". Mohu ti nosit svaté přijímání. Chceš?"

Dobrá společnost

Jednou v celém Leopoldově nastalo hromadné stěhovámí. Samotky se musely vyprázdnit tentokrát pro leopoldovské rebely. Také kněží museli pryč. Dali je sice do zvláštní cely, ale v normálním muklovského baráku, takže na nějaký čas skončila jejich izolace.

Od patera Bradny přišel vzkaz pro mě a Svobodu, abychom, až nás ,budou zařazovat do práce, řekli, že jsme kněží, a abychom se nebáli, že lžeme, neboť už svatý Petr říká:
"Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý... "
Den nato vešel do cely Hvízdavý Dan: "Čo ste v civile?"
"Kňaz" říkám s předstíranou jistotou.
"To je ako farár?"
"Ano. "

Za hodinu jsem byl i se Svobodou na kněžské cele.

Náš příchod způsobil mezi kněžími pozdvižení. První se k nám radostně přihrnul Bradna, pak Kajpr a Jakub Zemek z Nikolaje a Šilhan, můj první zpovědník po návratu z Moskvy. Kdo tady jen nebyl! Litoměřický biskup Štěpán Trochta, spišský světící biskup Štefan Barnáš, premonstrátští opati Vít Tajovský ze Želiva a Augustin Machalka z Nové Říše, benediktinský opat břevnovský Anastáz Opasek, provinciál redemptoristů František Suchomel, svatovítští kanovníci Josef Čihák, Jaroslav Kulač a Otakar Švec, ředitel pražského arcidiecézního pastoračního ústředí Antonín Mandl a další a další. Hlásili se ke mně přátelé a známí mých rodičů: dominikán Silvestr Braito, vicerektor pražského semináře František Kohlíček, redemptorista Jan Blesík od Svatého Kajetána.

Dvacet cel jsem už měl za sebou a každá byla v něčem jiná. Tady se modlilo, studovalo, více či méně učeně diskutovalo, téměř nehádalo. Hovor byl tlumenější než jinde.

Kajpr mi odhaloval skrytou tvář liturgie

Hned po příchodu na kněžskou celu nabídl Kajpr Svobodovi a mně, že nám bude přednášet liturgiku. Tím začalo naše bohoslovecké studium. I když nevím, jak se liturgika obvykle přednáší, nepochybuji, že Kajprovo podání bylo originální, nemluvil ani tak o rubrikách (kdy jaké gesto), spíše nám odhaloval skrytou tvář liturgie, jejího ducha, její mystiku, její poezii. Zpaměti, měl ji skvělou, nám recitoval hymny a jiné texty církevního roku. Pochopil jsem logiku střídajících se liturgických období a vnitřní smysl slavností a svátků s jejich vigiliemi a oktávami.

Kajprova zemitost

Kajpr byl jakýmsi spirituálem kněžského oddělení. Vždy ráno - poté co nás dozorce přivedl na pracoviště a odešel - nám Kajpr dával body (punkta) na rozjímání, myšlenku na den. Nečekal, až Jan XXIII. vyřkne slovo "aggiornamento", on je měl v sobě. Více než jiní si uvědomoval, že autentický Kristus se nevznášel v nějakém oparu nad zemí, ale že v konkrétní době a na konkrétním místě mluvil s konkrétními lidmi. Radoval se a trpěl s nimi. Podobně jako on nemluvil ani Kajpr o pseudoproblémech, reagoval na to, co viselo ve vzduchu, co nás v dané chvíli vzrušovalo, co důležitého se kde ve světě dělo.

Měl k tomu průpravu: vesnický kluk, mlynářský mládek ponořený do knížek, kvartán ve čtyřiadvaceti, jezuitský novic v šestadvaceti. Filozofii a teologii studoval v Belgii, Francii, a Rakousku, za profesory měl Josefa Maréchala, bratry Huga a Karla Rahnery. V roce 1935 se stal knězem, kazatelem, zpovědníkem a exercitátorem u Svatého Ignáce, v roce 1941 se vydal na čtyřletou pouť po nacistických koncentrácích, kterou si v roce 1950 zopakoval jinou trasou pod komunistickým dozorem. Pět svobodných let mezi oběma poutěmi využil k intenzivní pastoraci, stal se šéfredaktorem "Katolíka", našich nejlepších katolických novin, jaké jsme kdy měli.

Výbor pro ustřižení kardinálských vleček, 
aneb Předběhli jsme II. vatikánský koncil

Při draní peří seděl proti mně Antonín Mandl, zvaný Áťa. /.../ Áťa byl aristokrat ducha. Jeho jednání bylo noblesní, lehce přirozené, nesnášel faleš a církevní triumfalismus. Nelíbila se mu přemíra církevních titulů a nádhera církevních knížat. Protože měl smysl pro recesi, založil Výbor pro ustřižení kardinálských vleček. Prohlásil se jeho předsedou a mě jmenoval jeho generálním sekretářem. Další členy jsme prozatím neměli, ale počítali jsme s Bradnou a Kajprem. Jaká pak byla naše radost, že s příchodem Jana XXIII. a jeho nástupců na papežský stolec zmizely nejen kardinálské vlečky, ale i papežské sedes gestatoria, paví péra, tiara a mnoho dalšího, takže už nebylo co střihat.

Církevní právo nám přednášel docent bohoslovecké fakulty v Olomouci JUDr. a ThDr. Josef Ryška. Znal Codex iuris canonici zpaměti a systematicky nás seznamoval s jeho paragrafy. Bouřil jsem se občas, některá církevněprávní ustanovení mi připadala nejen podivná, ale i nelidská. Uklidnil jsem se obvykle až po návratu ke svému stolu, kde jsem nalézal pochopení. "Člověče, že si z toho něco děláš, vždyť jsou to takoví právní pozitivisté," utěšoval mě Kajpr a všichni mě ujišťovali, že se to jednou změní. I to se potvrdilo po koncilu. Žili jsme tedy v duchu 2. vatikáského koncilu dříve než byl svolán.

"Ale když von je Venoušek," poznamenal Kajpr

Mezi kněžími nebyli jen profesoři a docenti, naopak většinu z nich tvořili obyčejní pěšáci, skromní dělníci na vinici Páně. Jedním z nich byl Václav Vít, velké dítě, mohlo by se zdát.

"Bratře," oslovil mě při mém prvním ranním mytí u žlabu, "jak ti říkají?"

"Václav."

"To je krásné, já jsem taky Václav. Tak jsme oba Václavové!"

"Ano," říkám a dívám se do laskavých, bezelstných očí.

Nikdo mu zde neříkal jinak než Venoušek. On to bral, mě to štvalo: "Jak můžete dospělému mužskýmu říkat Venoušku?"

"Ale když von je Venoušek," poznamenal Kajpr.

"Venoušku, řekni nějaký sprostý slovo!" hecoval Bradna

"Ale, Toníku," kárá ho s úsměvem Venoušek.

"Řekni třeba: hovno."

"Toníkůů, Toníkůů, ty ..., ty ..., darebáku jeden ... Ne, ne! Promiň, to já žertem."

"Pak že to není Venoušek!" dí Kajpr.

Dřív jsem nechápal, proč je tolik různých řádů a kongregací

Dokud jsem blíže neznal řeholníky, nechápal jsem, proč je tolik různých řádů a kongregací. Nestačil by třeba jeden řád kontemplativní, jeden misijní a jeden žebravý? Nyní vím, že právě v jejich rozmanitosti spočívá velké duchovní a intelektuální bohatství církve. Cožpak může být jezuita dominikánem, františkán premonstrátem nebo benediktin salesiánem? Každá letora, každé intelektuální zaměření, každý sklon k vnitřnímu nebo naopak apoštolsky činnému životu si v některé z nabízených spiritualit může najít své místo. Nejen to, i uvnitř řeholí je taková svoboda uplatnění vlastní individuality, že je to až ohromující. A přitom vše může sloužit, jak říká svatý Ignác: Ad maiorem Dei gloriam (K větší slávě Boží.) Někdy bylo až legrační pozorovat, jak se mohou sejít v jedné řeholi třeba úzkostlivý Urban a "divoký františkán" Bárta, nebo dominikáni: rozevlátý Braito a pedantní Dacík, nebo jezuité: vojácky přesný Šilhan a nápady jiskřící Kajpr. A přitom se všichni vzájemně doplňovali.

Myslím si, že bych už vlastně už mohl odejít

Koncem léta 1959 - to už vím jen z doslechu - říká Kajpr při vycházce Janu Pavlíkovi, příštímu provinciálovi: "Víš, Jendo, když jsem byl v Dachau, tak jsem si říkal, Pane Bože, já bych ještě nechtěl umřít, já bych chtěl ještě něco pro tebe udělat. Dnes si myslím, že bych vlastně už mohl jít." Odešel krátce nato, 17. září 1959, po opakovaném infarktu, ve svých sedmapadesáti letech.