Izolace od světa 

Izolace od světa byla v komunistickém vězení (roku 1953) dokonalá. Ani návštěva, ani dopis. Samota byla tíživá, dokud si na ni člověk nezvykl. Uvědomil jsem si, že izolace od drahých, od světa je propracovaná součást vymývání mozků. Tak jsem se já, zvyklý na společnost, stal kartuziánským mnichem. Nechtěl jsem to, ale smířil jsem se s tím jako s Božím povoláním ke zvláštní službě. Odměnou jsem získal pokoj duše, jaký jsem dosud nepoznal, a nadhled nade vším, co mě obklopovalo. 

Bože, rozmetej komunismus

Ráno jsem v cele cvičil, pokud nehlídal obzvláštní sadista. Po snídani jsem pak odstartoval modlitební maraton. Má ranní modlitba byla prosbou za církev všude na světě, ale zejména tam, kde je pronásledována. Prosil jsem za svobodu národů, za jejich mravní, kulturní, hospodářský i politický rozvoj. Zcela starozákonně jsem prosil: „Bože, rozmetej komunismus, ať z toho nelidského systému nic nezbude, ale zachovej národy, které mu podlehly, jejich kulturní i materiální hodnoty. Učiň naše děti a mládež imunními vůči demagogii nelidských ideologií.“

Růženec ve vězeňské cele

Odpoledne jsem si vyhradil „apoštolským“ cestám po vězeňské cele. Prochodil jsem desítky kilometrů, ode dveří k oknu, od okna ke dveřím. Modlil jsem se přitom kompletní růženec. O jeho tajemstvích jsem rozjímal nejrůznějším způsobem: jednou, že jdu v Ježíšových stopách, jindy jsem uvažoval o skutcích milosrdenství, také o Desateru nebo Kázání na hoře. Modlil jsem se v Kristově duchu, aby všichni jedno byli, za pravoslavné, české bratry, husity, židy, za věřící i nevěřící, za sjednocení křesťanů a porozumění mezi národy, zejména mezi Čechy a Slováky.

Nevěděl jsem, co je "řetězový růženec"

V souvislosti s růžencem si vzpomínám na jedno setkání s Hankou Vrbíkovou ještě před mým uvězněním. Oslovila mě: „Hele, Vašku, byla jsem za Pepíkem ve vězení na Bytízu. Řekl mi, že se tam kluci modlí řetězový růženec a že by byli rádi, kdyby se do toho řetězce zapojili i přátelé venku.“ Nevěděl jsem, co je „řetězový růženec“. Vysvětlila mi, že každý, kdo se do něho zapojí, se modlí denně jeden z patnácti desátků, čímž vytvoří s dalšími čtrnácti jeho účastníky řetěz celého růžence. „Tak bychom byli duchovně spojeni my venku s těmi, co jsou zavření.“
 
Přidal jsem se, vždyť bylo hezké být v duchovním spojení s kamarády odsouzenými v prvním procesu s Katolickou akcí. Do řetězce živého růžence se zapojili také moji rodiče. A když jsem pak byl zatčen já, měl jsem dobrý pocit zvláštní duchovní blízkosti nejen s mukly na lágrech, ale i s rodiči a přáteli doma.
 
Z autobiografické knihy Václava Vaško: Ne vším jsem byl rád,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství