První zveřejněné výsledky nedávného sčítání lidu v České republice, týkající se naší religiozity, znamenají takový pokles, že jej statistici, podle vlastního vyjádření, nevěřícně ověřovali tak jako žádný jiný ze získaných údajů. Všechny klasické křesťanské církve u nás zaznamenaly ztráty, pohybující se mezi dvaceti až pětatřiceti procenty. První komentáře z pera necírkevníků, jak se jeden z nich sám nazval, vyjadřují znepokojení nikoliv nad stavem církví, na kterých jim tolik nezáleží, ale nad společnosti, ztrácející pod nohama půdu, ze které vyrostla.
Je pravda, že hlásit se "nějak" k církvi patřilo po pádu komunizmu u nás k dobrému mravu a že potomci komunistických ideologů spekulovali s možností, že by na místo strany a vlády mohla nastoupit nějaká podoba církve a vlády a proto si nechávali k církvím aspoň pootevřená zadní vrátka. Mluví se o dalších faktorech, podporujících erozi křesťanské půdy, k jejímuž sesuvu u nás za posledních deset let došlo. Údaje, týkající se religiozity po roce 1989, byly zřejmě nadsazené. To ovšem znamená, že Československo, vyhlášené už tehdy jako nejsilněji odkřesťanštěná evropská země, bylo vůči církvím ještě daleko nevraživější, než se na první postkomunistický pohled mohlo zdát.
Tak či onak, nelze popřít, že u nás od té doby došlo k dalšímu ochlazení vztahu k církvím a k posílení pozic malých náboženských seskupení, nezřídka sektářského zabarvení, což důvodně znepokojuje i naše necírkevníky.
My, křesťané, musíme kousnout do kyselého jablka, počínaje nevyhýbavým přiznáním aspoň sobě samým, kdesi v koutku duše, že se nám nepodařilo nalézt přiměřený způsob komunikace s českou společností, že jsme nedokázali podchytit její očekávání na prahu nové doby, ať už bylo motivováno jakkoliv. Byly to pootevřené dveře, kterými jsme nedokázali vstoupit. Co nám v tom bránilo, čím tak důležitým jsme se vlastně po celou tu dobu zabývali, že nám unikla tato evangelizační příležitost?
Instituce, která zaznamená podobný neúspěch ve své činnosti nemůže nedat hlavy dohromady s cílem zkoumat jeho příčiny. O církvi, jejímž hlavním úkolem je získávat pro Krista nové učedníky, to platí dvojnásob.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 11. července 2001
Tak či onak, nelze popřít, že u nás od té doby došlo k dalšímu ochlazení vztahu k církvím a k posílení pozic malých náboženských seskupení, nezřídka sektářského zabarvení, což důvodně znepokojuje i naše necírkevníky.
My, křesťané, musíme kousnout do kyselého jablka, počínaje nevyhýbavým přiznáním aspoň sobě samým, kdesi v koutku duše, že se nám nepodařilo nalézt přiměřený způsob komunikace s českou společností, že jsme nedokázali podchytit její očekávání na prahu nové doby, ať už bylo motivováno jakkoliv. Byly to pootevřené dveře, kterými jsme nedokázali vstoupit. Co nám v tom bránilo, čím tak důležitým jsme se vlastně po celou tu dobu zabývali, že nám unikla tato evangelizační příležitost?
Instituce, která zaznamená podobný neúspěch ve své činnosti nemůže nedat hlavy dohromady s cílem zkoumat jeho příčiny. O církvi, jejímž hlavním úkolem je získávat pro Krista nové učedníky, to platí dvojnásob.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 11. července 2001
