Po velké vlně zpráv o sexuálním zneužívání dětí katolickými duchovními v USA před několika léty přišla vlna další, tentokrát evropská. Irsko, Německo, Rakousko, Švýcarsko... Následujících několik poznámek nechce především opakovat věci známé, jde spíš o několik podnětů k zamyšlení.
Především je obtížné vnímat, že jde současně o publikování neblahých skutečností a současně také o kampaň, namířenou proti důvěryhodnosti církve, církevních škol a konečně i papeže Benedikta XVI. Ovšem vidět ve všem jen nepřátelskou kampaň a neuznat skutečné viny by bylo velmi zlé. Současně je ale třeba říci, že řada zpráv je psána tak, že podezření posouvají bez důkazů k obvinění (například: papež mohl vědět – papež věděl – papež nezasáhl, ač věděl, tedy z možnosti se udělá důkaz).
Další znepokojivou věcí je, že se vlastně píše jen o zneužívání dětí duchovními, nikoliv o zneužívání dětí vůbec, tedy v celé šíři problematiky. Bylo by totiž třeba uvádět, že zneužívání není zdaleka jen problémem katolických zařízení, že je to také problém kroužků, sportovních či turistických oddílů, letních táborů a v že absolutně nejvíc zneužívání je v rodinách (také by se to vše mělo zrušit jako celibát? – to sotva). Tím samozřejmě nejsou eliminovány viny duchovních, ale například při jasném sdělení doložené skutečnosti, že nejvíc zneužití je v rodinách, by nebylo možné jen tak tvrdit, že vinu na zneužívání má především celibát.
Nezkoumají se příčiny sklonů k zneužívání (což v odborné literatuře nalézat lze), nepíše se o tom, jaká prevence jevu by byla dobrá (protože pedofilové budou vždy ve společnosti existovat), píše se jen o vinících. A samozřejmě nikdo neřeší, kolik z obvinění je reálných a co je po dvaceti, třiceti létech také pochybné. Když si vzpomeneme na nedávné obvinění a souzení sbormistra dětského sboru v naší zemi může nás napadnout, že posuzování skutečnosti deliktu po deseti či dvaceti létech je někdy velmi svízelné. Znovu opakuji, že tím nejsou bagatelizovány skutečné viny, ale připomíná se jen tím, že obvinění nemusí být vždy totéž, co pravdivé konstatování viny. Proto je namístě, že církevní kruhy chtějí řádné vyšetření všech uváděných případů.
I když se nechceme jako křesťané stavět do rolí soudců, přece nás také může pohoršovat pokrytectví společnosti, která u dospělých propaguje sexualitu prakticky bez jakýchkoliv morálních regulativů a zde se nesmírně pohoršuje. Jistě, sexualita dospělých představuje vztahy osob alespoň teoreticky na sobě nezávislých, kdežto děti na jsou na dospělých vždy závislé a mnoho prvků sexuality je vzhledem k jejich vývoji předčasných. Ale na druhé straně děti vyrůstají v prostředí, které tvoří dospělí. Tedy prostředí „ničím neřízené sexuality“ je právě tím prostředím, v němž děti dnes u nás vyrůstají! Že by jim to nijak neškodilo? A že bychom jako dospělí nebyli za to zodpovědní?
Nakonec je ale třeba vyvodit jakési „poučení z chyb“. Požadovat od všech duchovních, vychovatelů a lidí v církvi vůbec dokonalou bezhříšnost je krásný ideál, ale představa nereálná. Ač je to bolavé, hříšníci - i sexuální - patrně vždy ve společnosti a tedy i v církvi budou. Zásadní otázkou je, jak reagovat na jejich delikty. Je zřejmé, že mlžení, zamlčování nebo „řešení“ tím, že se delikvent přeloží a nic se dál neděje, jsou cestami špatnými. Zde je třeba s papežem Benediktem zastávat jasné stanovisko, že zlá věc má být poznána, pojmenována a musí být zabráněno pokračování v jakékoliv oblasti církve. K tomu je samozřejmě třeba poznamenat, že je obecně známo, že jen část deliktů zneužívání, ať se ději kdekoliv ve společnosti, je poznáno a ohlášeno. To ovšem není podnět k výmluvám. Je samozřejmé, že pro biskupy, kněze, jáhny a další pastorační pracovníky platí tytéž zákony a morální zásady jako pro ostatní, spíš ještě přísnější. Pokud se tedy v církvi vyskytne podezření, že by mohlo jít o zneužívání nebo cestu k němu, nelze věc krýt (a také není dobré reagovat hystericky), ale je třeba dojít solidním způsobem k poznání pravdy a následnému odpovídajícímu řešení. Pokud by totiž bylo zneužívání nebo sklony k němu tolerováno, neubližuje se tím jen obětem, ale také pachateli - má dál volnou cestu ke zlému chování. Z tohoto hlediska jsme tedy za sebe navzájem odpovědni, nejsou odpovědni jen „ti nahoře“.
Nakonec upozornění na literaturu: Po vlně procesů ohledně zneužívání v USA vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2003 útlý sborník, editovaný známým polským jezuitou P. Józefem Augustynem Hluboce zraněni, Církev a fenomén sexuálního zneužívání. Lze si ho ještě opatřit. Sborník a zejména pak úvodní odborný článek sexuologa a katolíka MUDr. Slavoje Brichcína by měl být povinným čtením pro pedagogy, kněze a vůbec všechny, kdo pracují v pastoraci.
***
Související články k tématu:
Pedofilní krize západní společnosti (Radiovaticana)
Pedofilní kněží: morální panika (ChristNet)
Zatajil papež zneužívání dětí? (Kardinal.cz)
Další znepokojivou věcí je, že se vlastně píše jen o zneužívání dětí duchovními, nikoliv o zneužívání dětí vůbec, tedy v celé šíři problematiky. Bylo by totiž třeba uvádět, že zneužívání není zdaleka jen problémem katolických zařízení, že je to také problém kroužků, sportovních či turistických oddílů, letních táborů a v že absolutně nejvíc zneužívání je v rodinách (také by se to vše mělo zrušit jako celibát? – to sotva). Tím samozřejmě nejsou eliminovány viny duchovních, ale například při jasném sdělení doložené skutečnosti, že nejvíc zneužití je v rodinách, by nebylo možné jen tak tvrdit, že vinu na zneužívání má především celibát.
Nezkoumají se příčiny sklonů k zneužívání (což v odborné literatuře nalézat lze), nepíše se o tom, jaká prevence jevu by byla dobrá (protože pedofilové budou vždy ve společnosti existovat), píše se jen o vinících. A samozřejmě nikdo neřeší, kolik z obvinění je reálných a co je po dvaceti, třiceti létech také pochybné. Když si vzpomeneme na nedávné obvinění a souzení sbormistra dětského sboru v naší zemi může nás napadnout, že posuzování skutečnosti deliktu po deseti či dvaceti létech je někdy velmi svízelné. Znovu opakuji, že tím nejsou bagatelizovány skutečné viny, ale připomíná se jen tím, že obvinění nemusí být vždy totéž, co pravdivé konstatování viny. Proto je namístě, že církevní kruhy chtějí řádné vyšetření všech uváděných případů.
I když se nechceme jako křesťané stavět do rolí soudců, přece nás také může pohoršovat pokrytectví společnosti, která u dospělých propaguje sexualitu prakticky bez jakýchkoliv morálních regulativů a zde se nesmírně pohoršuje. Jistě, sexualita dospělých představuje vztahy osob alespoň teoreticky na sobě nezávislých, kdežto děti na jsou na dospělých vždy závislé a mnoho prvků sexuality je vzhledem k jejich vývoji předčasných. Ale na druhé straně děti vyrůstají v prostředí, které tvoří dospělí. Tedy prostředí „ničím neřízené sexuality“ je právě tím prostředím, v němž děti dnes u nás vyrůstají! Že by jim to nijak neškodilo? A že bychom jako dospělí nebyli za to zodpovědní?
Nakonec je ale třeba vyvodit jakési „poučení z chyb“. Požadovat od všech duchovních, vychovatelů a lidí v církvi vůbec dokonalou bezhříšnost je krásný ideál, ale představa nereálná. Ač je to bolavé, hříšníci - i sexuální - patrně vždy ve společnosti a tedy i v církvi budou. Zásadní otázkou je, jak reagovat na jejich delikty. Je zřejmé, že mlžení, zamlčování nebo „řešení“ tím, že se delikvent přeloží a nic se dál neděje, jsou cestami špatnými. Zde je třeba s papežem Benediktem zastávat jasné stanovisko, že zlá věc má být poznána, pojmenována a musí být zabráněno pokračování v jakékoliv oblasti církve. K tomu je samozřejmě třeba poznamenat, že je obecně známo, že jen část deliktů zneužívání, ať se ději kdekoliv ve společnosti, je poznáno a ohlášeno. To ovšem není podnět k výmluvám. Je samozřejmé, že pro biskupy, kněze, jáhny a další pastorační pracovníky platí tytéž zákony a morální zásady jako pro ostatní, spíš ještě přísnější. Pokud se tedy v církvi vyskytne podezření, že by mohlo jít o zneužívání nebo cestu k němu, nelze věc krýt (a také není dobré reagovat hystericky), ale je třeba dojít solidním způsobem k poznání pravdy a následnému odpovídajícímu řešení. Pokud by totiž bylo zneužívání nebo sklony k němu tolerováno, neubližuje se tím jen obětem, ale také pachateli - má dál volnou cestu ke zlému chování. Z tohoto hlediska jsme tedy za sebe navzájem odpovědni, nejsou odpovědni jen „ti nahoře“.
Nakonec upozornění na literaturu: Po vlně procesů ohledně zneužívání v USA vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2003 útlý sborník, editovaný známým polským jezuitou P. Józefem Augustynem Hluboce zraněni, Církev a fenomén sexuálního zneužívání. Lze si ho ještě opatřit. Sborník a zejména pak úvodní odborný článek sexuologa a katolíka MUDr. Slavoje Brichcína by měl být povinným čtením pro pedagogy, kněze a vůbec všechny, kdo pracují v pastoraci.
***
Související články k tématu:
Pedofilní krize západní společnosti (Radiovaticana)
Pedofilní kněží: morální panika (ChristNet)
Zatajil papež zneužívání dětí? (Kardinal.cz)
