Duchovní bilance jednoho roku
Dnes je poslední den jednoho roku. A proto se sluší, abychom se s tímto rokem křesťansky rozloučili. V hloubi svého srdce musí každý provést takové rozloučení sám. Neboť každý člověk se odlišuje od ostatních. Každý prožitý rok jednoho člověka se proto odlišuje od toho, jak jej prožil člověk jiný. Bůh vede každého jeho cestou. A ve své nekonečnosti, nepřehlédnutelné plnosti možností, jež v sobě skrývá a jež může rozdělovat ve stvoření jako Pán našeho života, není Bohem, který by - jelikož by mu současně nic nového nenapadlo - musil alespoň jedenkrát vytvořit jednoho člověka tak, jak to učinil v případě jiného.
A přesto je to rok každého člověka, je to stejně rok blízkého člověka jako každého jiného. Neboť uplynul. Alespoň to je společné. Loučíme se s tímto uplynulým rokem, činíme tak společně, v našich chrámech, ve společenství jednoho omilostněného těla. Necháváme jeden rok za sebou. Necháváme ho za sebou s jeho mnoha dny, jeho námahou, jeho starostmi, jeho zklamáními, jeho hořkostmi, s plány, jež jsme měli a z nichž se neuskutečnilo nic anebo se uskutečnila jen část. Necháváme jej za sebou se svou vinou, se svým selháním, prostě se vším, co naše skoupé srdce z tohoto roku udělalo.
Komu věnujeme tento rok, s nímž se loučíme, který zanecháváme za sebou? Můžeme ho vůbec někomu dát? Neuplynul prostě a nic víc? Tím, že se s ním loučíme a že není již v rámci možností našeho rozhodování, jako kdysi byl a jak byl prožíván, den za dnem a hodinu za hodinou, tím není vymazán a nezmizel. Naopak: jestliže se díváme křesťanským pohledem, když počítáme s Bohem, sami sebe poznáváme takové, jací jsme, duchovní bytosti věčnosti, pak musíme vlastně říci, že uplynulý rok je rok získaný, uchovaný, setrvávající, který není možno vzít zpět. Léta, jež jsme prožili, jsou naše léta. Zda roky, jimž kráčíme vstříc, budou též našimi roky, to ví Bůh, nikoliv my. Nám patří - to jako křesťané můžeme klidně konstatovat - minulost, a můžeme se nadít a přát si, aby nám Bůh daroval ještě hojně budoucnosti v tomto konečném životě, který se jednou stane naším vlastním i proto, že zůstává, i když se jeví, že se ztrácí.
Kdo nám zachová uplynulý rok, rok setrvávající a neodvolatelný? Bůh. Zanesl ho tam, co Písmo nazývá kniha života. Seznává ho, před ním zůstává jako přítomnost. Zanesl ho do "knihy života", kterou jsme my sami, my ve své duchovní podstatě, v dějinné duchovní fyziognomii. Tuto fyziognomii jsme v našem životě, tedy i během uplynulého roku, sami nevratně promítli do této duchovní podstaty, kterou jsme. Protože tento rok je tak ještě přítomen, můžeme z něho nyní, v této hodině rozloučení, stále ještě učinit to, čím má být.
Rozlučme se vděčně se starým rokem, aby se ještě stal tím, čím má být, darem Boží milosti. Neboť Bůh nám dal všechny dny tohoto roku. A jestliže jsme je opravdu přijali jako darované jeho láskou (a to můžeme stále ještě udělat), byly to požehnané dny, dny milosti a spásy. Nikdy nesmíme mít sami o sobě myšlenky tak nevrlé, mrzuté, skeptické, nevlídné, rozmrzelé, že by taková myšlenka byla vlastně myšlením plným nedůvěry k samému Bohu. Kdybychom pouze pravili, že jsme chudí a zklamávající, obtížení, unavení, ustrašení, ti, kdo neodpovídali ani požadavkům svého života ani výzvám Božím, pak bychom prohlašovali něco správného, ale kdybychom jako křesťané o sobě a svém uplynulém roce prohlásili jen toto, pak bychom byli nespravedliví vůči Bohu. Neuchovával nás ve své milosti? Neposkytoval nám stále tělo svého požehnaného Syna? Nepřebývá Duch svatý v našich srdcích? Nevyrovnávali jsme se snad přece jen v průběhu celého roku s Božími požadavky, i když obtížně a s nářky? Neprokázala Boží milost naším prostřednictvím dobro i jiným lidem? (Nelze ostatně říci, že dobro, jež považujeme za snadné, není opravdové dobro v Božím pohledu: nebylo by to ani nutně pravdivé s odvoláním na to, že to dobré, co nám připadalo zatěžko, jsme často nebo většinou vynechali v případě, kdy to tvrdými požadavky života Bůh na nás nevynutil.) Nepřijímali jsme snad vhodnými způsoby to, co nás tvrdě potkalo, i když po určitém reptání a protestech, což - i když si to příliš výslovně neuvědomujeme - znamená, že jsme přijímali Boha, neboť co nás ubíjí, lze opravdově a trpělivě přijímat jen s ohledem na skutečný nekonečný život? Kdybychom to nebývali dělali, pak bychom nyní, v poslední večer roku, vůbec nepřistoupili před Boží tvář, pak bychom ovšem nemohli pohlížet zpět na tento rok, pak bychom jej nemohli požehnat.
Jelikož však Boží milostí to bylo tak, jak jsme to prožili, protože navzdory všemu se uplatnil víc Boží milostivý skutek na nás než naše selhání, můžeme tento rok požehnat, musíme a smíme to udělat. Smíme se vděčně s tímto rokem rozloučit a poručit ho do milosti a lásky Boží, do lásky toho Boha, který je věčný a pro naší věčnost uchovává to, s čím se dnes a zítra loučíme. Co s plností díků odevzdáváme, přijímá Bůh s milostí, a co je od něj takto přijato, je vykoupeno a posvěceno, omilostněno a osvobozeno. A tak zůstává na věky náš ochráněný rok, který je získán navždy.
A pak kráčíme dál a bereme s sebou z tohoto uplynulého roku samy sebe, staré, se starými úkoly, starými starostmi, starými obtížemi a bolestmi, se starými obavami, jež nějak spočívají i v naší duši, s pocitem, že jsme ubozí, ti, kteří musí denně prosit o Boží odpuštění, denně prosit o chléb a sílu, abychom překonali alespoň ten den.
Ale i když nyní, ve chvíli rozloučení se starým rokem, ještě nevidíme do nového, můžeme s klidem sami sebe převzít do nového roku. I takové, jací jsme, neboť tak jsme tvorové Boha, věčného Otce, dílo jeho rukou. On nás učinil. On odpovídá za tyto dějiny světa a také za život každého z nás. On nás objal svou dobrotou, svou láskou a věrností. Když do nového roku vezmeme s sebou tíhu minulosti, sebe samy se všemi našimi starostmi, naší slabostí a únavou - věrný, dobrotivý Bůh jde s námi. A tíha, kterou dál neseme do nového roku, není větší, než jsme schopni unést. I kdyby nás umačkala: Bůh by nás přijal ve své vlastní blaženosti. A to, co by se jevilo jako konečná bolest a konečné soužení, bylo by v zásadě jen oproštěním od všeho a vstupem do nepochopitelného Božího života.
Neneseme víc, než jsme nést schopni. Máme-li dojem, že to lehké a oblažující zůstává ve starém roce a dál nás doprovází jeho tíha, pak při rozloučení se starým rokem řekněme: "Můj Bože, ty jdeš se mnou, a proto chci rád vzít ze starého roku všechno, co tam nemohu, protože je to tvé, jednoduše ponechat, abys mi to uchoval jako můj věčný život."
Rozlučme se tedy se starým rokem! Byl to rok Pána, rok jeho milosti, dokonce rok růstu vnitřního člověka, i když jsme to sami nezaznamenali, neboť Boží moc musí vítězit v naší slabosti. Tak skutečně můžeme všichni na konci roku Boha velebit, děkovat mu a chválit ho, neboť je dobrý a jeho milosrdenství trvá na věky!
Komu věnujeme tento rok, s nímž se loučíme, který zanecháváme za sebou? Můžeme ho vůbec někomu dát? Neuplynul prostě a nic víc? Tím, že se s ním loučíme a že není již v rámci možností našeho rozhodování, jako kdysi byl a jak byl prožíván, den za dnem a hodinu za hodinou, tím není vymazán a nezmizel. Naopak: jestliže se díváme křesťanským pohledem, když počítáme s Bohem, sami sebe poznáváme takové, jací jsme, duchovní bytosti věčnosti, pak musíme vlastně říci, že uplynulý rok je rok získaný, uchovaný, setrvávající, který není možno vzít zpět. Léta, jež jsme prožili, jsou naše léta. Zda roky, jimž kráčíme vstříc, budou též našimi roky, to ví Bůh, nikoliv my. Nám patří - to jako křesťané můžeme klidně konstatovat - minulost, a můžeme se nadít a přát si, aby nám Bůh daroval ještě hojně budoucnosti v tomto konečném životě, který se jednou stane naším vlastním i proto, že zůstává, i když se jeví, že se ztrácí.
Kdo nám zachová uplynulý rok, rok setrvávající a neodvolatelný? Bůh. Zanesl ho tam, co Písmo nazývá kniha života. Seznává ho, před ním zůstává jako přítomnost. Zanesl ho do "knihy života", kterou jsme my sami, my ve své duchovní podstatě, v dějinné duchovní fyziognomii. Tuto fyziognomii jsme v našem životě, tedy i během uplynulého roku, sami nevratně promítli do této duchovní podstaty, kterou jsme. Protože tento rok je tak ještě přítomen, můžeme z něho nyní, v této hodině rozloučení, stále ještě učinit to, čím má být.
Rozlučme se vděčně se starým rokem, aby se ještě stal tím, čím má být, darem Boží milosti. Neboť Bůh nám dal všechny dny tohoto roku. A jestliže jsme je opravdu přijali jako darované jeho láskou (a to můžeme stále ještě udělat), byly to požehnané dny, dny milosti a spásy. Nikdy nesmíme mít sami o sobě myšlenky tak nevrlé, mrzuté, skeptické, nevlídné, rozmrzelé, že by taková myšlenka byla vlastně myšlením plným nedůvěry k samému Bohu. Kdybychom pouze pravili, že jsme chudí a zklamávající, obtížení, unavení, ustrašení, ti, kdo neodpovídali ani požadavkům svého života ani výzvám Božím, pak bychom prohlašovali něco správného, ale kdybychom jako křesťané o sobě a svém uplynulém roce prohlásili jen toto, pak bychom byli nespravedliví vůči Bohu. Neuchovával nás ve své milosti? Neposkytoval nám stále tělo svého požehnaného Syna? Nepřebývá Duch svatý v našich srdcích? Nevyrovnávali jsme se snad přece jen v průběhu celého roku s Božími požadavky, i když obtížně a s nářky? Neprokázala Boží milost naším prostřednictvím dobro i jiným lidem? (Nelze ostatně říci, že dobro, jež považujeme za snadné, není opravdové dobro v Božím pohledu: nebylo by to ani nutně pravdivé s odvoláním na to, že to dobré, co nám připadalo zatěžko, jsme často nebo většinou vynechali v případě, kdy to tvrdými požadavky života Bůh na nás nevynutil.) Nepřijímali jsme snad vhodnými způsoby to, co nás tvrdě potkalo, i když po určitém reptání a protestech, což - i když si to příliš výslovně neuvědomujeme - znamená, že jsme přijímali Boha, neboť co nás ubíjí, lze opravdově a trpělivě přijímat jen s ohledem na skutečný nekonečný život? Kdybychom to nebývali dělali, pak bychom nyní, v poslední večer roku, vůbec nepřistoupili před Boží tvář, pak bychom ovšem nemohli pohlížet zpět na tento rok, pak bychom jej nemohli požehnat.
Jelikož však Boží milostí to bylo tak, jak jsme to prožili, protože navzdory všemu se uplatnil víc Boží milostivý skutek na nás než naše selhání, můžeme tento rok požehnat, musíme a smíme to udělat. Smíme se vděčně s tímto rokem rozloučit a poručit ho do milosti a lásky Boží, do lásky toho Boha, který je věčný a pro naší věčnost uchovává to, s čím se dnes a zítra loučíme. Co s plností díků odevzdáváme, přijímá Bůh s milostí, a co je od něj takto přijato, je vykoupeno a posvěceno, omilostněno a osvobozeno. A tak zůstává na věky náš ochráněný rok, který je získán navždy.
A pak kráčíme dál a bereme s sebou z tohoto uplynulého roku samy sebe, staré, se starými úkoly, starými starostmi, starými obtížemi a bolestmi, se starými obavami, jež nějak spočívají i v naší duši, s pocitem, že jsme ubozí, ti, kteří musí denně prosit o Boží odpuštění, denně prosit o chléb a sílu, abychom překonali alespoň ten den.
Ale i když nyní, ve chvíli rozloučení se starým rokem, ještě nevidíme do nového, můžeme s klidem sami sebe převzít do nového roku. I takové, jací jsme, neboť tak jsme tvorové Boha, věčného Otce, dílo jeho rukou. On nás učinil. On odpovídá za tyto dějiny světa a také za život každého z nás. On nás objal svou dobrotou, svou láskou a věrností. Když do nového roku vezmeme s sebou tíhu minulosti, sebe samy se všemi našimi starostmi, naší slabostí a únavou - věrný, dobrotivý Bůh jde s námi. A tíha, kterou dál neseme do nového roku, není větší, než jsme schopni unést. I kdyby nás umačkala: Bůh by nás přijal ve své vlastní blaženosti. A to, co by se jevilo jako konečná bolest a konečné soužení, bylo by v zásadě jen oproštěním od všeho a vstupem do nepochopitelného Božího života.
Neneseme víc, než jsme nést schopni. Máme-li dojem, že to lehké a oblažující zůstává ve starém roce a dál nás doprovází jeho tíha, pak při rozloučení se starým rokem řekněme: "Můj Bože, ty jdeš se mnou, a proto chci rád vzít ze starého roku všechno, co tam nemohu, protože je to tvé, jednoduše ponechat, abys mi to uchoval jako můj věčný život."
Rozlučme se tedy se starým rokem! Byl to rok Pána, rok jeho milosti, dokonce rok růstu vnitřního člověka, i když jsme to sami nezaznamenali, neboť Boží moc musí vítězit v naší slabosti. Tak skutečně můžeme všichni na konci roku Boha velebit, děkovat mu a chválit ho, neboť je dobrý a jeho milosrdenství trvá na věky!
Další texty k tématu naleznete zde
