Z vyprávění německého vojáka
zdravotníka Gereona Goldmannna OFM
za druhé světové války
Při tažení na Sicílii (1943) přišel rozkaz, abychom z kopců za městem ostřelovali nepřítele a zadrželi ho. Když obyvatelé městečka zjistili, že budujeme bojovou linii, utekli na jih do hor. Bylo možné zahlédnout jen pár starců nebo nemocných, jak sedí na zápraží. Kostel byl trochu poškozený, pravděpodobně od bomb. Uvnitř byla krásná křížová cesta, ale páté zastavení chybělo. Okno nad tím místem bylo rozbité.
Na náměstí před kostelem jsem potkal kněze, který chodil sem tam, modlil se ze svého breviáře a nezajímal se o to, co se kolem něho děje. Pozdravil jsem ho a vysvětlil mu, že se tu zanedlouho bude bojovat a že by bylo rozumnější, kdyby i s farníky odešel do hor. Ačkoliv dobře rozuměl tomu, co mu říkám, neodpověděl mi, jen dál chodil a modlil se. Naléhal jsem na něho, aby pomyslel na to, jak ho budou lidé po bojích potřebovat, takže by měl myslet na svou záchranu.
Beze slova mě chytil za ruku jako malé dítě a vedl do svého domu. Tam mi ukázal páté zastavení křížové cesty – to které právě chybělo v kostele. Poprvé promluvil: „Podívejte se, to je Šimon. Nesmí utéct, musím dál kráčet s křížem. Dnes jsem já ten Šimon, a proto nesmím odejít, musím nést kříž se starými a nemocnými. Já jsem Šimon!“ Byla to vzácná slova, která jsem si navždy zapamatoval.
Viděl jsem u něho u obraz svatého Františka z Assisi. Když jsem mu řekl, že jsem františkán, nevěřícně se na mě podíval a nedovedl si to srovnat s mou německou uniformou. Ale když jsem vytáhl svou fotografii v hábitu, rozptýlilo to jeho nedůvěru. Svěřil se mi, že je členem třetího řádu svatého Františka.
Uprostřed hrozné války se tu tedy setkali dva františkáni, bratři patrona míru. Požehnal mi a byl jsem tak bohatší o krásný zážitek uprostřed válečného šílenství.
