Současná vlna terorizmu ve světě s novou naléhavostí klade starou otázku po spojení nebo aspoň po souvislostech mezi náboženstvím a násilnostmi, páchanými v jeho jménu a vydávanými pachateli za svatou válku. Dnes o ní mluví především muslimové, ale podobně chápali kdysi například i křesťané svá křížová tažení proti mohamedánům nebo proti evropským heretikům. Mají muslimové za námi "jen několikasetleté zpoždění"? Nebo jde jen o izolované deformace, se kterými náboženství ve své podstatě nemá nic společného?
Zapomíná se na klasické rozlišení mezi vírou jakožto osobním rozhodnutím pro Boha a náboženstvím, kterým se víra projevuje v našem, tedy viditelném světě. Křesťan věří, že se v Kristu stal adoptivním dítětem božím. Tuto epochální událost nazývá Zjevením a je přesvědčen, že to je jediný možný způsob navázání takovéhoto vztahu mezi člověkem a Bohem, který jinak zůstává lidskými smysly nepostižitelný, nedosažitelný. Proto také zůstává trvale neřešitelným problémem způsob, jakým člověk tuto svou víru může navenek, viditelně projevit. Souhrn všech těchto projevů vyjadřuje výstižně český výraz ná-boženství. Je ihned vidět, že je tvoří nejen víra, vztah k Bohu, ale také lidské počínání, lidské úsilí vyjádřit ji. To je kořen rozrůzněnosti náboženství a také povinné opatrnosti ve vztahu k vlastnímu náboženství. V současné debatě jako by se ztrácela vzdálenost mezi vírou ve zjeveného Boha a jejím konkrétním výrazem. Ten obsahuje mnohé, co není přímo obsahem Zjevení, ale co odpovídá lidské mentalitě doby a místa zrodu a co tedy nenese charakter božské neměnnosti. Lidská slabost, která se tu projevuje, může podlehnout tlaku okolností a pokušení a jen Bůh sám jednou rozsoudí, kdo všechno a do jaké míry je za to spoluodpovědný. Tím není řečeno, že všechna náboženství jsou stejná: U některých je už výchozí bod pochybný, jak dokazují některé sektářské krajnosti, například satanizmus. Ale i všechna ušlechtilá náboženství jsou náchylná k omylům prostě proto, že jsou také lidským výtvorem. Čas od času je proto nutno pohnout kormidlem loďky, ve které sedíme a někdy nezbude, než se aspoň dodatečně omluvit za to, co se stalo a co už se nedá zcela odčinit ...

Důležité je rozlišovat mezi Zjevením a konkrétní lidskou odpovědí na ně, učit se z minulých omylů a napravovat je. Druhým můžeme být užiteční hlavně dobrým příkladem, skutečnou nápravu omylů ale musí ve svém vlastním domě provést každý sám.


Pro RaVat/ceco Petr Kolář sj
Praha 10. října 2001