Jedním z problémů, se kterými se v pastorační službě druhým setkáváme, je spor o dědictví. Je mnohdy překvapivé, jaký nelad až odcizení či nevraživost může do rodiny spor dědictví přinést. Stává se to i v rodinách, kde se nevedou do té doby žádné „příbuzenské války“.
Závěť je dobré opatření proti neshodám
Spor by měl být dobře řešitelný, pokud zesnulý napsal správným způsobem závěť, tak, že je nenapadnutelná, vhodně uložená a přístupná. Je dobré si v rodině říci, že napsání závěti není jakýmsi předčasným „odesláním živého na onen svět", ale dobré opatření proti neshodám, až dotyčný zemře.
Spor o dědictví možná vede k finančnímu zisku,
ale téměř jistě i k narušení vztahů
Co ale dělat, když závěť sepsána není? Ten, kdo se cítí nějakým způsobem ochuzen o dědictví, by udělal dobře, pokud by se pokusil čelit situaci s určitým nadhledem. Sám by si měl uvědomit, zda a jak ho vidina dědictví okouzlila. A přiznat si, že bez toho, oč se snad bude v dědictví přetahovat, doposud nejspíš šťastně žil. Spor o dědictví možná povede k jeho lepší finanční situaci, ale téměř jistě ke dlouhodobému nebo i trvalému narušení blízkých příbuzenských vztahů. Stojí to za to?
Je dobré položit sobě, ne těm druhým, otázku: Chci mít pravdu a dědický podíl víc, než dobré vztahy v rodině? Že by se ti druzí měli stejně ptát sami sebe je jistě pravda, ale z pozice “soupeře“ nemůže člověk tuto otázku klást.
Jedni či druzí nebo všichni se cítí být ošizeni
Ještě spletitější a bolavější může být situace, když někdo z blízkých se o zesnulého v jeho životě staral a to víc, než někdo další, a je přesvědčen, že má být za to podílem na dědictví odměněn, ale ten druhý nebo ti druzí to tak nevidí. A jedni či druzí nebo všichni se cítí být ošizeni a svůj pocit křivdy si trvale udržují v sobě.
Jenže nosit si v sobě trvale
neléčený pocit křivdy je horší,
než neléčená rakovina.
Existuje jedno řešení
Je možné, že ten, kdo se cítí být rozdělením dědictví nedoceněn nebo ošizen, bude hledat možnosti, jak by další dědice přivedl ke změně postoje. Jenže to většinou nejde.
Jde jiná věc, jak se neladu ve vztazích zbavit: Přijmout situaci, jaká je, čili vzdát se toho, co nelze bez následného pokažení vztahů získat. Nebo netrvat na „nároku“, jakou odměnu za péči o druhého v jeho životě za množství dobra, které jsem prokázal, mám obdržet, ale prostě se toho vzdát. Ano, je to pro mnohé nepopulární. Ale není to proti evangeliu, je to přímo podle evangelia. Je možné, aby člověk, trápený neladem při rozdělení dědictví, takto nelad odstranil. Je to ovšem „na vlastní náklady“. Ale přináší to osvobození. Nemusíme se trápit počítáním jakýchsi nesplacených dluhů.
Můžeme být štědří a tím Pánu Bohu podobní.
On nás může k potřebné velkomyslnosti a štědrosti uschopnit,
když se uschopnit necháme.
