Svědectví a dílo pátera Bonfilia M. Wagnera OSM.
V těchto dnech si připomínáme první výročí úmrtí kněze, který na sklonku svého života dokázal neopakovatelným způsobem oživit část bývalých Sudet a svědčit v nich o hloubce Božího tajemství.
V těchto dnech si připomínáme první výročí úmrtí kněze, který na sklonku svého života dokázal neopakovatelným způsobem oživit část bývalých Sudet a svědčit v nich o hloubce Božího tajemství.
Věřím, že každému z nás blízké setkání s pravou osobností napomáhá snadněji na pozemské cestě najít směr. Sám jsem měl to štěstí v roce 1991 se setkat s páterem Bonfiliem M. Wagnerem OSM a pak až do října 2005 jej zpovzdálí pozorovat. Jeho životní styl se mi stal příkladem a vzorem.
V úterý 18.10. 2005 jsem se nejen já, ale další tisícovka lidí včetně kněží a biskupů z Čech, Moravy, Rakouska a Německa naposledy rozloučili s touto velkou osobností jihočeské a rakouské církve, posledním převorem servitského kláštera v Nových Hradech. Životní příběh P. Bonfilia M. v sobě shrnul takřka všechna dramata uplynulého století. Tento výjimečný kněz jim dokázal čelit beze stopy hořkosti, s mimořádným optimismem a nadhledem.
P. Bonfilius, rodným jménem Franz Wagner, se narodil v roce 1926 v Údolí u Nových Hradů. V Nových Hradech absolvoval měšťanskou školu a v Českých Velenicích gymnázium. Jako 17-tiletý byl odveden na východní frontu druhé světové války, kterou jako jeden z mála ze svého batalionu přežil. Poté, co válka skončila, se mu zázračným způsobem vyhnulo odvlečení do ruských zajateckých táborů. V té době začal cítit povolání ke kněžské službě, což mu jakožto sudetskému Němci nebylo umožněno. Když mu v létě roku 1948 zemřela maminka, se zbytkem rodiny tajně překročil česko – rakouskou státní hranici. Po Vánocích téhož roku vstoupil do noviciátu innsbruckého kláštera servitů. Zde byl v roce 1953 vysvěcen na kněze a zahájil svou apoštolskou činnost, za kterou si v Rakousku vedle tyrolského zemského vyznamenání vysloužil i přezdívku „Pfarrer von Tirol“ (farář z Tyrol). Službu vykonával neúnavně, bez ohledu na svou vlastní osobu, přitom pokorně a tiše. Býval prvním člověkem v ranních ulicích Innsbrucku, když na kole nebo pěšky spěchal povzbudit nemocné lidi. Stal se vyhledávaným zpovědníkem a kazatelem, ke kterému pro útěchu a povzbuzení přicházeli lidé nejen z jeho vlastní farnosti, ale též z nejrůznějších koutů Rakouska a Německa. Na vrcholu jeho plodné kněžské služby a na prahu důchodového věku přišel pád železné opony. Tehdy představený Tyrolské provincie vyslal P. Bonfilia do Nových Hradů s úkolem obnovit zničený servitský klášter. P. Bonfilius toto nelehké rozhodnutí s obavami i radostí přijal a ve věku 65 let odešel do zcela proměněného prostředí, kde mu bývalý domov připomínaly pouze společné vzpomínky hrstky neodsunutých vrstevníků. Nejprve se začal učit český jazyk, aby rozuměl místním lidem a lidé rozuměli jemu. Zároveň začal opravovat zničený novohradský klášter a svěřené kostely a kaple v Nových Hradech, Rychnově a na Dobré Vodě. Nejobdivuhodnější bylo ale páterovo umění obnovovat srdce lidí, kterých se dotýkal svou otevřeností a přátelskostí.
V posledním roce začalo životní sílu otce Bonfilia stravovat vážné onemocnění a jeho „actio catholica“ se proměňovala v „passio catholica“. Když už fyzicky nebyl s to navštěvovat své farníky, svou starost o ně vložil do modlitby stejně jako to učinil Ježíš Kristus na kříži. Zároveň vyvstávala otázka spojená s pokračovatelem započatého díla v novohradském regionu. Protože Tyrolská provincie nemá v současné době dostatek dorostu, kterým by obsadila klášter na jihu Čech, začal P. Bonfilius vyhledávat vhodné následovníky. Ty nalezl v mladé a energické komunitě „Rodina Panny Marie“. Toto mezinárodní společenství vzniklo v 70. letech minulého století v Innsbrucku, kde nad jejími počátky držel ochrannou ruku právě P. Bonfilius, v té době převor innsbruckého kláštera servitů. V létě tohoto roku tak do novohradského kláštera přišli ze Slovenska dva mladí kněží a čtyři řeholní sestry, kteří po otci Bonfiliovi přebírají zodpovědnost za budoucnost kláštera a svěřených farností.
Jako poslední český servita byl P. Bonfilius M. Wagner uložen k věčnému odpočinku do servitského hrobu na novohradském hřbitově. Nové Hrady s okolními farnostmi tak vstupují do nového období neseny odkazem tohoto mimořádného člověka a kněze. Jeho životní dílo nejen mně, ale mnoha dalším, bylo prostým lidským poselstvím v naší nové Evropě, že naše existence má smysl v každém okamžiku a že Bůh nás i dnes, přes všechny možné peripetie, zve ke spolupráci na tvorbě Jeho krásného i tajemného díla.
Josef Knopf, pastorační asistent
U Horní brány 21
785 01 Šternberk
e-mail: handke@seznam.cz
V úterý 18.10. 2005 jsem se nejen já, ale další tisícovka lidí včetně kněží a biskupů z Čech, Moravy, Rakouska a Německa naposledy rozloučili s touto velkou osobností jihočeské a rakouské církve, posledním převorem servitského kláštera v Nových Hradech. Životní příběh P. Bonfilia M. v sobě shrnul takřka všechna dramata uplynulého století. Tento výjimečný kněz jim dokázal čelit beze stopy hořkosti, s mimořádným optimismem a nadhledem.
P. Bonfilius, rodným jménem Franz Wagner, se narodil v roce 1926 v Údolí u Nových Hradů. V Nových Hradech absolvoval měšťanskou školu a v Českých Velenicích gymnázium. Jako 17-tiletý byl odveden na východní frontu druhé světové války, kterou jako jeden z mála ze svého batalionu přežil. Poté, co válka skončila, se mu zázračným způsobem vyhnulo odvlečení do ruských zajateckých táborů. V té době začal cítit povolání ke kněžské službě, což mu jakožto sudetskému Němci nebylo umožněno. Když mu v létě roku 1948 zemřela maminka, se zbytkem rodiny tajně překročil česko – rakouskou státní hranici. Po Vánocích téhož roku vstoupil do noviciátu innsbruckého kláštera servitů. Zde byl v roce 1953 vysvěcen na kněze a zahájil svou apoštolskou činnost, za kterou si v Rakousku vedle tyrolského zemského vyznamenání vysloužil i přezdívku „Pfarrer von Tirol“ (farář z Tyrol). Službu vykonával neúnavně, bez ohledu na svou vlastní osobu, přitom pokorně a tiše. Býval prvním člověkem v ranních ulicích Innsbrucku, když na kole nebo pěšky spěchal povzbudit nemocné lidi. Stal se vyhledávaným zpovědníkem a kazatelem, ke kterému pro útěchu a povzbuzení přicházeli lidé nejen z jeho vlastní farnosti, ale též z nejrůznějších koutů Rakouska a Německa. Na vrcholu jeho plodné kněžské služby a na prahu důchodového věku přišel pád železné opony. Tehdy představený Tyrolské provincie vyslal P. Bonfilia do Nových Hradů s úkolem obnovit zničený servitský klášter. P. Bonfilius toto nelehké rozhodnutí s obavami i radostí přijal a ve věku 65 let odešel do zcela proměněného prostředí, kde mu bývalý domov připomínaly pouze společné vzpomínky hrstky neodsunutých vrstevníků. Nejprve se začal učit český jazyk, aby rozuměl místním lidem a lidé rozuměli jemu. Zároveň začal opravovat zničený novohradský klášter a svěřené kostely a kaple v Nových Hradech, Rychnově a na Dobré Vodě. Nejobdivuhodnější bylo ale páterovo umění obnovovat srdce lidí, kterých se dotýkal svou otevřeností a přátelskostí.
V posledním roce začalo životní sílu otce Bonfilia stravovat vážné onemocnění a jeho „actio catholica“ se proměňovala v „passio catholica“. Když už fyzicky nebyl s to navštěvovat své farníky, svou starost o ně vložil do modlitby stejně jako to učinil Ježíš Kristus na kříži. Zároveň vyvstávala otázka spojená s pokračovatelem započatého díla v novohradském regionu. Protože Tyrolská provincie nemá v současné době dostatek dorostu, kterým by obsadila klášter na jihu Čech, začal P. Bonfilius vyhledávat vhodné následovníky. Ty nalezl v mladé a energické komunitě „Rodina Panny Marie“. Toto mezinárodní společenství vzniklo v 70. letech minulého století v Innsbrucku, kde nad jejími počátky držel ochrannou ruku právě P. Bonfilius, v té době převor innsbruckého kláštera servitů. V létě tohoto roku tak do novohradského kláštera přišli ze Slovenska dva mladí kněží a čtyři řeholní sestry, kteří po otci Bonfiliovi přebírají zodpovědnost za budoucnost kláštera a svěřených farností.
Jako poslední český servita byl P. Bonfilius M. Wagner uložen k věčnému odpočinku do servitského hrobu na novohradském hřbitově. Nové Hrady s okolními farnostmi tak vstupují do nového období neseny odkazem tohoto mimořádného člověka a kněze. Jeho životní dílo nejen mně, ale mnoha dalším, bylo prostým lidským poselstvím v naší nové Evropě, že naše existence má smysl v každém okamžiku a že Bůh nás i dnes, přes všechny možné peripetie, zve ke spolupráci na tvorbě Jeho krásného i tajemného díla.
Josef Knopf, pastorační asistent
U Horní brány 21
785 01 Šternberk
e-mail: handke@seznam.cz
