Svatořečení těch, které jsme, mohli potkat na ulici
či s nimi poobědvat
Jan XXIII. prý bezprostředně po svém zvolení řekl přítomným kardinálům: „Bůh vám odpusť!“ (i když jiné zdroje tento výrok připisují jednomu z jeho následovníků Janu Pavlu I. – tak si vyberte….). A volba krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem Janem Pavlem II. byla ve své době nepochybně šokem. Nejen pro jeho odpůrce, ale i přátele a příznivce.
Pamětníků dnes už téměř legendárních návštěv Jana Pavla II. v tehdejším Československu, respektive v České Republice, mezi námi je stále dost. Pamětníků pontifikátu Jana XXIII., případně přelomových událostí spojených s léty II. vatikánského koncilu je sice mezi námi již poněkud méně, ale jsou. O letošní 2. neděli velikonoční (2014) se oba jmenovaní včlenili do seznamu svatých, do předlouhého zástupu těch, kteří si smí činit pomyslný nárok na úctu oltářů. A tak se stáváme užaslými svědky svatořečení těch, které jsme, obrazně řečeno, mohli potkat na ulici či s nimi poobědvat v některé z římských pizzerií. Svatořečení těch, se kterými jsme se mohli osobně setkat takříkajíc tváří v tvář (a nepochybuji o tom, že i nyní stále žije nemálo těch, jimž se to skutečně poštěstilo).
Proč to zmiňuji ? Protože oba „novopečení“ světci jsou pro nás veskrze hmatatelným znamením toho, že naši svatí nejsou jen jména v kalendáři, idealizované životopisy případně strnulé sochy zdobící naše mosty. Naopak jsou názornými obrazy toho, čemu můžeme říkat žitá svatost.
Svatost není stavem,
je procesem
Svatost je nade vší pochybnost a bez nadsázky strašné slovo. Může být stejným argumentem dobrého ale i toho méně dobrého v nás. Více či méně po ní toužíme, ale zároveň se jí bojíme. Chceme být svatí, ale současně na naše úsilí stát se jimi rezignujeme. Stokrát za den začínáme, stokrát za den „to vzdáváme“. Jako by ona svatost ani nebyla pro nás, pro žijící lidi této doby, lidi z masa a kostí, ale byla vyhrazena právě a pouze oněm jménům v kalendáři, idealizovaným životopisům či strnulým sochám našich mostů.
Ale svatost přece nemá pranic co společného s nějakou strnulostí. Není bodem „X“ na jakési časové, popřípadě výkonové přímce, k němuž lze dospět, setřít si pot s čela a „mít odpracováno“ a už jen čekat na odměnu. Svatost není stavem, je procesem. Či lépe svatost je cestou. A to ani ne tak cestou „někam“ (i když to v jistém smyslu také….), jako mnohem spíše cestou „s Někým“. Cestou, která stejně jako všechny ostatní cesty rozhodně není prosta překážek nebo obtížných a často i sotva schůdných úseků. Cestou, na níž se nám chtě nechtě podaří klesnout, zakopnout, padnout, a to mnohem častěji, než by nám bývalo bylo milo. Ale ani zakopnutí, ani poklesnutí, ani pád nejsou žádnou tragédií. Vždyť přece i Kristus na své cestě kříže poklesl, a ne jednou. Tragédií je, pokud ignorujeme svého Průvodce na této cestě. Pokud odmítneme chopit se jeho pevné pravice, která nás dokáže pozvednout. Pokud odmítneme chopit se jeho pevné pravice a učinit z ní v našem dalším putování svou stálou oporu.
Svatost znamená vědomí,
že bez Krista coby průvodce na našich cestách,
se neobejdeme
Svatost tedy neznamená, že nezakopneme, nepoklesneme, nepadneme. Svatost neznamená bezhříšnost. Svatost ale znamená vědomí, že bez Krista coby průvodce na našich cestách, bez jeho pevné pravice, která je nám oporou, která nás pozvedá, se neobejdeme.
S pokorou tedy přijměme sebe i se svými nedostatky a slabostmi a pevně se chopme Kristovy pravice a nechme se Kristem bez odporu vést na našich životních cestách. Vždyť toužíme-li po opravdové, žité svatosti, po té svatosti, ke které jsme všichni bez výjimky povoláni, tak vězme, že toto je ta jediná cesta, na níž se s ní můžeme setkat.
P. Jan Primus
Se svolením převzato ze „Zpráv od sv. Jakuba a sv. Prokopa“
zpravodaje farnosti v Praze Stodůlkách a Nových Butovic
Redakčně upraveno
