Svatý Václav je most mezi východem a západem / P. František Augustin Schubert

Svatý Václav na pozadí příběhu českého Němce P. Františka Augustina Schuberta OSA († 1942 Dachau), který „odložil německou národnost a stal se Čechem.“

„Svatý Václav je zvláštní světec:
vojín v plné zbroji – a přece světec;
nebo: světec – a přece jen vojín v plné zbroji.
Pevně a odhodlaně svírá meč,
avšak válku si nepřeje.
To je linie svatováclavská,
to je linie křesťanská.“ ( P. František Augustin Schubert)

Nadšený fotbalista ze Žižkova

František Schubert se narodil v roce 1902 na Žižkově tehdy u Prahy do národnostně smíšené česko-německé rodiny. Doma se mluvilo převážně česky, ale František zároveň chodil do německé obecné školy. Následně absolvoval novoměstské gymnázium u sv. Štěpána. Přitom se s nadšením věnoval fotbalu (byl členem žižkovského A. F. K. Union) a fotbalové fandovství ho neopustilo po celý život.

Po maturitě se František Schubert přihlásil na Filozofickou fakultu Německé univerzity v Praze, kde studoval slavistiku. Svá vysokoškolská studia s nadprůměrnými výsledky zakončil v roce 1925, kdy obhájil disertační práci Die Soziale Lehre Peter Chelcickys (Sociální učení Petra Chelčického). 12. června 1925 promoval a byl mu udělen titul doktora filozofie.

Členem duchovního spolku mládeže

V průběhu univerzitních studií v Praze se František Schubert aktivně zapojil do činnosti spolku sudetoněmecké katolické mládeže Staffelstein. Členové spolku se zabývali především duchovními tématy. Kladli přitom stále větší důraz na duchovní obnovu a autentické prožívání víry – především pravidelné přijímání eucharistie uprostřed společenství, vlastními slovy vyjadřovanou modlitbu či zpěv duchovních písní. Centrem všeho dění však byla mše svatá a každou první neděli v měsíci se konalo setkání u stolu Páně, tedy mše, kterou organizovala samotná mládež při aktivním zapojení všech zúčastněných.

Tato setkání obvykle probíhala v kostele sv. Josefa na Malé Straně, někdy i v sousedním klášterním kostele u sv. Tomáše. Na slavení mše sv. přitom pravidelně navazovaly rozhovory, kam často přicházeli i zdejší bratři z řádu sv. Augustina.

Řeholník kytarista

Jeho zkušenosti ze spolku mládeže a ze spolupráce s augustiniány byly nejspíše hlavní příčinou jeho rozhodnutí pro životní dráhu řeholního kněze, přičemž jeho budoucími řádovými spolubratry se stali i další blízcí přátelé ze Staffelsteinu. František Schubert vstoupil na svátek sv. Augustina 28. srpna 1925 do řádu augustiniánů u sv. Tomáše na Malé Straně a přijal řeholní jméno Augustin.

Formaci a studia následně prodělával v Německu. Novic Augustin Schubert byl odpovědný a důsledný v práci, naopak veselý a vřelý v kruhu svých přátel při rekreaci. Jako rozený zpěvák rád zpíval a dokázal zanotovat mnoho písniček. Ať už šlo o náboženské písně či jen vtipné popěvky, vždy přesně zapadly do momentální nálady. Velmi inspirující byl pro mnohé spolubratry i styl, jakým prožíval svůj spirituální život, a jeho naprostá odevzdanost svému povolání:

„Můj cíl mi stojí jasně před očima.
Vím proto jistě, co mám vykonat.
Může přijít cokoliv, nic mě ale nemůže zabrzdit
a zabránit mi v pokračování na cestě,
kterou jsem si zvolil. Vydržím!“

Kněz a Orel

Teologická studia ukončil v srpnu 1927 a ještě téhož roku se s několika bratry (Paulus Sladek, Bonaventura Czerny, Alipius Scharf) vrátil do pražského kláštera sv. Tomáše. Mladí teologové byli zapojeni do práce ve farnosti, kde kromě duchovní činnosti měli také řadu praktických úkolů, např. se starali o zahradu a chodili pracovat do tomášského pivovaru, sousedícího přímo s klášterem. Fráter Schubert přitom udržoval spojení také s vysokoškolskou skupinou Staffelsteinu z koleje v Tomášské ulici. Kněžské svěcení přijal 20. ledna 1929 z rukou arcibiskupa Františka Kordače v kapli pražského arcibiskupství.

Jako novokněz působil krátce v duchovní správě v Ročově (u Loun) a ve Svaté Dobrotivé (u Hořovic) a od 1. srpna 1929 nastoupil jako kaplan do farní pastorace u kostela sv. Tomáše. Současně zastával další řádové funkce. Téhož roku vstoupil do Čs. Orla v pražské Pospíšilově župě, ujal se duchovního vedení orelské jednoty na Malé Straně a záhy v ní pozvedl především úroveň náboženského a kulturního života.

„Svatý Václav je mostem
mezi slovanským východem a germánským západem“

Při oslavách Svatováclavského milénia na podzim 1929 se poprvé dostal do povědomí širší veřejnosti, když 28. září 1929 otiskl pražský německý deník Deutsche Presse na titulní straně jeho článek, v němž vyzvedl význam hlavního zemského patrona:

„Svatý Václav je prvním Čechem,
který ve své osobě představuje to,
co si žádá přirozenost a příslušnost
k tomuto pokolení od celého českého národa,
totiž být mostem mezi slovanským východem
a germánským západem.“

Pater Schubert se díky svým česko-německým kořenům považoval za jakýsi most spojující Čechy a Němce a české země vždy chápal jako vlast dvou národů. Byl oblíbeným knězem mezi českými i německými věřícími, nasazoval se v Orlu a nadále udržoval kontakty se svými přáteli ze Staffelsteinu. Činnost Augustina Schuberta ve farnosti i v Čs. Orlu záhy překračovala hranice Malé Strany. Jeho kazatelských schopností, lidských kvalit, organizačního talentu a přátelského vystupování si brzy začali všímat i jinde, a tak jako kněz či jako vzdělavatel Orla stále častěji vyjížděl přednášet, sloužit bohoslužby nebo kázat do mnoha míst v Čechách a na Moravě.

My všichni jsme povinni bránit národ

P.  Augustin zůstával  mužem plně žijícím v realitě. S velikým znepokojením sledoval vývoj v sousedním Německu, což výstižně vyjádřil jeho přítel P. Ambros Franke: „P. Augustin měl instinktivní čich na vše nekřesťanské, co viděl v nacionálním socialismu, a na nebezpečí, které hrozilo s nástupem Hitlera. Kromě toho byl v politické příslušnosti přesvědčeným demokratem a bojoval s každým druhem fašismu“. S rostoucím národnostním napětím mezi Čechy a Němci se v průběhu třicátých let pro názorové neshody vzdálil Staffelsteinu, který se začal nacionálně radikalizovat a opouštěl původní ideje. Na měnící se atmosféru ve společnosti a změnu chování lidí kolem sebe, kdy mnozí ztráceli odvahu a naději, reagoval s velkým zaujetím. Burcoval, povzbuzoval a především nabádal k intenzivní, osobně prožívané, vroucí modlitbě, která nemá být jen odříkáváním prázdných slov.

V kázání o svátku sv. Augustina 28. srpna 1938 přirovnal Prahu (a Československo) k biskupskému městu Hippo, obklíčenému Vandaly. Do paměti současníků se velice silně zapsala pouť k hrobům českých patronů v katedrále sv. Víta, která se ve vypjaté mobilizační atmosféře konala 27. září 1938 v předvečer svátku sv. Václava. P. Schubert promlouval do zatemnělého prostoru, který byl z bezpečnostních důvodů osvětlen jen několika svícemi, a se silnými emocemi apeloval na všechny přítomné, aby přes hrozby války zůstali v nastávajících časech pevní, v naléhavé modlitbě vložili budoucnost národa do Božích rukou:

„Z hlubin hoře svého volám k Tobě, Pane, Hospodine,
vyslyš hlas můj! V dobách těžkého pronásledování
vyvoleného národa vytryskly z jeho srdce modlitby,
které vždy ještě byly vyslyšeny.
Jak dovedeme dnes cítiti s tísní tohoto národa,
když stojíme uprostřed vřavy a v očekávání nesčetných běd hrozící války. (…)

Velké je utrpení našeho národa v těchto dnech.
Cítíme se pronásledováni ve věci spravedlivé!
Cítíme se ohroženi zbraněmi, proti nimž se tak těžko bojuje:
lží a pomluvou. Vidíme ohroženy životy, hodnoty
a přirozeně hodnotu nejvyšší: svobodu.
Vidíme, jak se na nás hrne příšera války. (…)

Sv. Václav je na pohled zvláštní světec:
vojín v plné zbroji – a přece světec;
nebo: světec – a přece jen vojín v plné zbroji. (…)

Pevně a odhodlaně třímá ve své ruce svatováclavský meč,
na který přísahali králové naší tisícileté říše,
přitom ale válku si nepřeje a chce přinést nejtěžší oběť, aby vykoupil mír.
To je linie svatováclavská, to je linie křesťanská. (…)

My všichni jsme povinni národ bránit.
Ti, kteří jsou k tomu povoláni, zbraní, my ostatní modlitbou. (…)
To se musí doplňovat. Ať přijde cokoliv, my víme, co činit.
Jsme v rukou Páně. (…)
Nezhyne národ, jenž věřit neustane – dědictví otců zachovej nám, Pane! Amen.

Po nacistické okupaci se plně ztotožnil s českým národem

Od krize v pohraničí na podzim 1938 se plně identifikoval s ohroženým českým národem, aniž by se kdy snížil k nacionalismu. Okupaci českých zemí 15. března 1939 pak vnímal Augustin Schubert jako velkou křivdu vůči českému národu. Hned toho dne sloužil mši svatou, kde při kázání líčil současnou politickou a náboženskou situaci národa a s rozhořčením odmítal toto násilí a ztrátu svobody.

Okamžitě po vstupu okupačních vojsk se dostal do zorného pole německých bezpečnostních orgánů, a to jako kněz a kazatel s mimořádným vlivem na své okolí, stejně jako činovník Orla, podezřívaného ze spojení s odbojovým hnutím. Při postupném omezování spolkové činnosti se totiž mnohé aktivity orelské jednoty na Malé Straně přesunuly do kláštera augustiniánů. 

Orelské hnutí odporu se zorganizovalo během léta 1939, kdy ústředí seznámilo funkcionáře Orla se směrnicemi a zásadami odbojové práce. Následně vznikla ilegální síť, napojená na Obranu národa. V pražské župě představoval jednu z uzlových osob právě P. Schubert. Počátkem července 1940 se s řadou dalších funkcionářů Orla zúčastnil školy nových směrů v orelské tělovýchově v Jedovnicích (u Blanska). Ve dvou přednáškách zde promluvil o vztahu Orla k náboženství a národu a zanechal v posluchačích hluboký dojem, když otevřeně povzbuzoval k ochotě se nasadit v zápase za osvobození národa i církve.

„Hnědá nacistická sračka“

30. srpna 1940 dopoledne, byl převor Schubert v klášteře sv. Tomáše zatčen. Po výslechu v ústředně gestapa v Petschkově paláci byl nakonec obviněn z protistátní činnosti a tupení německé branné moci. Měl se ho dopustit 15. března 1939, když podle udání při průjezdu okupačních vojsk Malostranským náměstím prý prohlásil: „Podívejte se, tady se k nám valí ta hnědá sračka!“ Rozhodujícím důvodem však bylo, že gestapo považovalo P. Schuberta za nebezpečného protivníka s mimořádným vlivem na veřejnost; navíc ho označilo za renegáta, který odložil německou národnost a stal se Čechem.

11. prosince 1940 byl převezen do terezínské Malé pevnosti a od 4. dubna 1941 se Augustin Schubert stal vězněm číslo 34.930 v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Zde se stal útěchou mj. i pro řadu vězněných českých studentů z akce 17. listopad 1939. Koncem srpna 1941 byl zařazen do transportu s cílovou stanicí koncentrační tábor Dachau. Dorazil tam 5. září 1941, stal se číslem 27.127 a prvních asi 14 dní pobýval v izolaci. Poté se dostal na přeplněný kněžský blok 30/1 a kromě hladu (tento robustní muž vážil nyní jen 55 kg) zažíval s ostatními nejrůznější formy šikany ze strany dozorců a kápů, kteří se na kněze zvláště zaměřovali. Při krutém zacházení, vysilující práci a navíc v nepříznivých klimatických podmínkách se rychle zhoršoval jeho zdravotní stav. Počátkem léta 1942 se P. Schubert po večerních apelech několikrát hlásil do táborové nemocnice, ale místo přijetí byl zbit a odmítnut jako údajný simulant. Když byl konečně přijat, při rentgenování se zjistilo, že tuberkulózou jsou zasaženy již tři čtvrtiny plic. V téměř beznadějném stavu ho lékař SS zapsal do transportu k likvidaci. Nicméně ještě v Dachau 28. července 1942 zemřel na otevřenou plicní tuberkulózu a celkové vyčerpání organismu.

 Po osvobození mu předsednictvo Čs. Orla udělilo in memoriam zlatou medaili „Československý Orel – zásluze“. K uctění jeho památky byla na průčelí chrámu sv. Tomáše v Praze 31. srpna 1947 odhalena pamětní deska. Od roku 2021 se zformovala iniciativa beatifikace tohoto augustiniánského kněze-mučedníka P. Augustina Františka Schuberta.  

***

P. František  Augustin SCHUBERT  OSA

- řeholní kněz – augustinián-od sv. Tomáše v Praze na Malé Straně
- duchovní rádce Čsl. Orla
* 14. května 1902, Žižkov u Prahy
† 28. července 1942, Dachau, Německo