Jak můžeme žít eucharistickým způsobem života
Ježíš řekl při Poslední večeři dvakrát: „Toto konejte“! Řekl to nejprve poté, co svým učedníkům podal k jídlu své tělo a krev. Řekl to podruhé, když jim umyl nohy. Vyslyšet tento jeho příkaz, konat to, co on si přál, znamená samozřejmě slavit mši svatou. Znamená to ale také svým životem žít a naplňovat to, co mše znamená.
Při bohoslužbě v kostele se používá chléb náš vezdejší, každodenní chléb: Také to, co konáme ve všední den, můžeme žít jako Boho-službu, službu Bohu.
Při mši se chléb a víno obětují v modlitbě chvály: Své každodenní záležitosti můžeme pojmout jako obětní dar pro našeho Boha a chválit v nich jeho jméno.
Proměněný chléb se ve mši láme a rozdává: Každý den můžeme my lámat svůj život do množství povinností a protichůdných vztahů. Eucharistie do nás vlévá Boží lásku: Touto láskou, kterou ve svatém přijímání dostáváme, můžeme mít my rádi lidi okolo nás.
V eucharistii Kristus zůstává přítomen i po skončení mše: Každý den můžeme mít radost, že ti, kdo se potkávají s námi, mohou se skrze nás setkat s Ježíšem.
Ke svatému přijímání přicházíme vždy jako chudí, kteří si nemohou nic zasloužit, a které Bůh přesto sytí eucharistickým chlebem. Eucharistický způsob života je, že my s podobnou velkorysostí, jakou má Bůh k nám, přistupujeme k těm, kdo se nám nijak nemohou odvděčit, kdo jsou potřební, anebo otravní či chudí.
Doplňující texty
Buď si vědom toho, co konáš při liturgii, a také podle toho žij; svůj život připodobňuj tajemství Kristova kříže. (Svěcení kněží, Římská liturgie)
„Chceš prokazovat úctu Kristovu tělu? Nepřehlížej tedy, že je nahé: abys mu tady v chrámě neprokazoval úctu hedvábnými rouchy, a venku nepřehlížel, že jej deptá zima a nahota. Kdo řekl: To je mé tělo, je týž, který řekl: Viděli jste mě hladovět, a nedali jste mi jíst, a také: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali. (Svatý Jan Zlatoústý, Homilie na Matouše, 50)
