Největší problémy jsou zde beznaděj, bezvýchodnost a alkoholismus
U města Balchaš v Kazachstánu leží stejnojmenné jezero. Je veliké jako čtvrtina naší republiky nebo polovina Švýcarska. A zde žijí s místními obyvateli tři řeholnice z Kongregace školských sester Notre Dame.
Až do roku 1985 zde museli lidé tvrdě pracovat v pracovních táborech, a i když byly potom zrušeny, bylo zakázáno se vystěhovat. Byly zde totiž továrny na zpracování mědi a další těžký průmysl, kde místní lidé dodnes pracují. Asi tušíte, v jakém stavu je na takovém místě zdravotnictví, doprava, vzdělávání a vůbec životní úroveň asi 80 tisíc místních obyvatel. Jedním z největších problémů je beznaděj, bezvýchodnost situace a obrovská míra alkoholismu. Lidé pijí prakticky pořád a cokoliv.
Odměřené přivítání
A na toto bezútěšné místo přišly tři řádové sestry. Tři sestry mezi osm desítek tisíc lidí? Vždyť je to jako kapka medu ve slaném moři nebo jehla v kupce sena. Může mít takový „podnik“ vůbec smysl?
Řeholnice se však nenechaly podobnými úvahami odradit. Místní je přivítali velmi chladně a odměřeně. Trvalo dlouho, než si sestry zvykly. A trvalo ještě déle, než je lidé začali zdravit, bavit se s nimi a navazovat první přátelství. Teprve po dlouhém čase mohly sestry konečně začít dělat to, kvůli čemu se trmácely až do tohoto zapadlého koutu světa: pomáhat potřebným, navštěvovat nemocné, povzbuzovat zoufalé a přinášet naději tam, kde po ní nebylo ani vidu, ani slechu.
Už víme, proč jste tady
Lidé si tyto tři sestry misionářky postupně oblíbili, až nastala chvíle, kdy jim někdo položil následující otázku: „Proč jste tady? Proč jste raději nezůstaly v Evropě – v blahobytu a pohodlí? Proč jste se rozhodly jít za námi a žít s námi?“ Sestry se usmály, ale neřekly nic.
A tak šel čas. Lidé sestry dennodenně viděli, jak žijí, jak se modlí, jak jim pomáhají. Až k nim konečně přišel jeden z obyvatelů Balchaše a řekl jim: „Už víme, proč jste tady. Vy chcete, abychom věděli, že nás máte rády!“ Ten člověk se zastavil a potom dodal: „A abychom ve vaší lásce viděli lásku Boží…“ Lidé postupně přicházeli k sestrám a děkovali jim: „Jste pro nás alespoň trochu zárukou stability, kterou nemohou nabídnout místní úřady.“ – „Díky vám, díky tomu, co děláte, a díky víře, o které s námi mluvíte, jsme našli smysl života!“
Proč Ježíš nezůstal raději v nebi?
Z příběhu těchto tří řeholnic lze lépe pochopit i příběh vtělení Ježíše Krista. A podobně jako obyvatelé Balchaše se i my můžeme ptát: Proč Ježíš nezůstal raději v nebi? Proč se narodil do chlíva? Proč za námi vlastně přišel?
Abychom se dopátrali odpovědi, musíme se také dívat na jeho život. Musíme vidět Ježíše, který uzdravuje nemocné, sytí hladové, povzbuzuje skleslé a dává životu smysl. Musíme se zaposlouchat do Kristova kázání o Božím odpuštění, o lásce a milosrdenství Boha, který miluje každého člověka. Ale to nestačí. Musíme se také dívat na to, jak, proč a za koho Ježíš umírá, jak vstává z mrtvých a posílá své učedníky do celého světa, aby dělali to, co udělal on sám: aby zapalovali světlo naděje, přinášeli pokoj a pomáhali najít smysl života každému člověku. To proto, aby každý na vlastní kůži zakusil, že Bůh a pouze Bůh se člověku smí nabídnout jako jediný pevný bod, díky kterému může pohnout nejen zemí, jak by řekl Archimédes, ale také svým životem. Díky Bohu náš život může mít smysl a my můžeme odpovídat, proč sloužit, proč se obětovat, proč milovat.
Každý rok se tři řeholnice vracejí na pár měsíců do Evropy
Každý rok se tři řeholnice vracejí na pár měsíců do Evropy. A pokaždé, když z Balchaše odjíždějí, zástup lidí obklopí jejich domek a ptají se: „Vy odcházíte? Vrátíte se ještě? Můžeme na vás čekat?“
To je další podobnost mezi třemi řeholnicemi a Ježíšem Kristem. Také on, který po své smrti a zmrtvýchvstání vstoupil na nebesa, nám slíbil, že se vrátí zpět. Že až do konce světa bude s námi, že nás nikdy neopustí. Že on sám bude díky svým učedníkům zapalovat světlo naděje i v těch nejhlubších temnotách a beznaději.
