Jak s biřmovanci zpracovávám téma osobních negativ a pozitiv.
Často máme tendenci vidět nejen na druhých, ale i na sobě spíše negativa. V rámci přípravy biřmovanců míváme setkání, při němž přemýšlíme nad svými negativními i pozitivními vlastnostmi. Mladí nejdříve –píšou na lístky svá negativa. Ty potom vloží do černé krabice. Následuje zapisování dobrých vlastností. Lísky s nimi se vloží do bílé krabice. Vše potom smícháme v černobílé krabici, jejíž dvě barvy symbolizují naše nitro. Tuto krabici potom položíme po krátké modlitbě před oltář: dávám se ti, Pane, takový, jaký skutečně jsem.
Lístky samozřejmě nečtu, jsou následně spáleny. Když ale na toto téma při rozhovoru narazíme, sami biřmovanci dosvědčují, že se jim daleko snáze hledala a nacházela negativa. Špatných vlastností uvedli zpravidla daleko víc než těch dobrých.
Myslím, že je to škoda. Je to pokřivený pohled na sebe samotného. Jistě, je třeba vidět své slabé a špatné stránky a pokud možno s nimi bojovat. Stejně tak ale máme být schopní vidět také své dary a schopnosti. Zpravidla jich bývá daleko víc, než si myslíme. Je zapotřebí o nich vědět – prostě proto, abychom se z nich mohli radovat a děkovat za ně. A možná i proto, abychom se s druhými zbytečně nesrovnávali, nepropadali sebelítosti, že nejsme tak obdarováni jako oni. A máme znát svá obdarování i z toho důvodu, abychom je mohli rozvíjet k užitku svému i lidí kolem nás.
My, křesťané, často zdůrazňujeme ctnost pokory. Ovšem postoj člověka, který si myslí, že nic neumí a nic nedokáže, nemá se skutečnou pokorou nic společného. Je to spíš výraz nepřijetí sebe či dokonce nevděku za dary, kterými jsme byli obdařeni. Takový postoj vede ke smutku a k rezignaci na snahu o vlastní růst; zkrátka je v něm lidsky i duchovně něco nezdravého.
Je dobré, když zpytuješ své svědomí a přemýšlíš nad svými hříchy, stejně tak je ale důležité přemýšlet nad tím, co umíš a dokážeš. Nad tím, co se ti ten den nebo měsíc podařilo. Vnímat to, k čemu jsi nadaný, co ti působí radost a dodává chuť do života, v čem můžeš být užitečný pro druhé. A snažit se tyto hřivny rozmnožovat – kvůli sobě i k užitku druhých.
Budeš-li chtít, udělej si takové malé rozjímání ještě dnes. Najdi si deset minut ničím nerušeného času. Nejdřív se chvilku modli. Potom si vezmi tužku a na papír sepiš co nejvíce svých dobrých vlastností, ale i věcí, které se ti v poslední době podařily. Uvidíš, že jich bude víc, než by sis na první pohled myslel. Na závěr za to vše poděkuj Bohu. A nakonec si ve svém seznamu podtrhni jednu dobrou vlastnost, na které chceš pracovat, aby ve tvém životě přinášela ještě více užitku. Občas si tohle cvičení opakuj: věřím, že to časem přinese dobré ovoce.
Ono totiž prvořadým úkolem křesťana není nedělat hříchy. Jistě, o to se máš také snažit. Naším hlavním úkolem je však dělat dobro, podle našich sil a možností. Konec konců, ani v podobenství o hřivnách nejsou služebníci souzeni za to, že něco pokazili. Problém má jen jeden: ten, který svou hřivnu zakopal a nevyužil ji k ničemu dobrému.
Ať tedy tvé jedinečné hřivny nezůstanou zakopány. Ať neleží zbytečně v zemi, když mohou přinášet užitek.
