Byl jsem zděšen. Zrůdné! Tak nechutné! 

Procházím se výstavou moderního umění. V jedné z vysokých světlých místností poznávám z dálky něco jako oltářní obraz. Pomyslel si, že to je opět jedno z těch děl, která jsem už mnohokrát viděl. Jedno z mnoha ztvárnění umučení Ježíše. Ale nebylo to ono. To, co viselo na kříži, mě vyděsilo. To nebyl Ježíš. Byl to pes.

Zakrvácený, přibitý na kříž, s hlavou skloněnou. Jazyk mu vyklouzl z tlamy, visel mu přes přední pracky. Rozdrcené oko, ale široce otevřené, jako by mě mohl ještě pozorovat. Zadní končetiny široce roztržené od sebe, připevněné hřeby na příční trám. Byl jsem zděšen a zůstal jsem tam stát s otevřenými ústy. Zrůdné, pomyslel jsem si. To je ale opovážlivost! Tak nechutné! Jako by se na tom psu provinil nějaký sadista, ze zábavy nad utrpením, s radostí nad bolestí. A především s potěšením z nechutnosti. A to tu má být sugerováno náboženské umění?

Obraz ukřižovaného psa se sklopenými varlaty – to nebylo pouze odporné, to bylo rouhání Bohu. Něco takového se nedělá, uvažoval jsem. To je troufalost pro každého. Jak je možné udeřit takovýmito obrazy nenadále návštěvníky do obličeje!? Jako facka. Nebyl jsem schopen slova.

Můj obraz Ježíše býval vždy umytý a opláchnutý

V těchto okamžicích před obrazem jsem si uvědomil, že jsem si vůbec poprvé v životě skutečně ošklivil obraz ukřižování.

Člověk si to musí představit. Stal jsem se knězem, složil jsem své sliby Ježíši, každý den jsem se k němu modlil, slíbil jsem brát na sebe svůj kříž, následovat ho, a nikdy, nikdy jsem skutečně neviděl kříž a Ukřižovaného. Nikdy předtím mě nebilo do očí pokoření a brutalita, ponížení a ta nepřirozenost na kříži jako u tohoto obrazu.

Bylo mi jasné, jak umytý a opláchnutý byl můj obraz Ježíše. Příliš měkký, příliš bledý, než abych mohl s čistým svědomím odůvodnit, proč jsem na tom postavil více než polovinu svého života.

A přitom jsem s obrazy ukřižování vyrostl. Všude ve vesnici byly nějaké k vidění. V kostele, na okrajích cest, v našem domě, dokonce i v mém pokoji na mě shlížel Kristus s probodenýma rukama.

S tímto obrazem jsem vyrostl, ale byl to obraz pěkného Ukřižovaného, pokud to tak můžeme říct – obraz statného muže, jehož tělo mělo ještě tvářnost, u něj člověk neviděl krev, a také mu z úst nevisel jazyk. Ne, byl čistý, pohledný, někdy ze dřeva, dárek k biřmování. Před takovéto hezké kříže se často dávaly čerstvé květiny, které příjemně voněly. Někdy také svíčka. A na takové kříže byl člověk hrdý. Platily za cenné.

Ukřižovaný pes mě šokoval víc než ukřižovaný člověk

Nevím, jak dlouho jsem v tom muzeu stál před obrazem. Ten pocit odporu mě neopouštěl.

Že mě ukřižovaný pes šokoval víc než ukřižovaný člověk! To pochopitelně nehovořilo příliš v můj prospěch.

Kříž je znamením mé víry – a já začínám brečet, když na něm místo Krista visí pes!

Kdesi hluboko v sobě jsem cítil nepokoj, tušení, že něco nesedí – před obrazem jsem ještě neuměl vyslovit, co to bylo, ale zřetelně jsem vnímal: Má víra, můj pohled na Ježíšův kříž – vůbec na Ježíše – s tím není něco v pořádku.

Vytušil  jsem nedostatek v mém vztahu k Ježíši

Ježíš byl pro mě dobrým pastýřem, který pase své ovce na zelených pastvinách a vodí je na klidná místa u vod. Svou holí a prutem vede stádo, provází ho také temnými propastmi a ochraňuje je, když se k nim přiblíží vlk.

Ježíš byl pro mě lékařem, který pečoval o zavržené, o chromé. Aby se s ním setkali, sundali střechu a nemocný byl k němu spuštěn seshora.

Ježíš byl pro mě potulným kazatelem, který chodil se svými učedníky přes hory a doly, kázal jim o ptácích na nebi a o liliích na poli a o tom, že si člověk nemá dělat zbytečné starosti. Ježíš byl pro mě zvláštním mužem, protože byl ke všem dobrý a protože byl Božím Synem, ale byl také trochu hippie, a na kříži byl dokonce čistým výrazem lásky a pro mě vždy někým, kdo byl zachráněn a vzkříšen.

Měkká skutečnost, kterou se mi Ježíš stal – ten jemný nedotknutelný „Estetický“ a „Na cestě“, to se mi před obrazem vyjevilo určitým způsobem naze. Udělalo to ze mě na okamžik idiota.

Možná byl ten obraz tehdy spouštěčem, že jsem vytušil jakýsi nedostatek ve vztahu k Ježíši. Až když jsem uviděl zhanobeného psa, pocítil jsem znechucení nad tím, co může člověk způsobit nějaké bytosti. Teprve tady jsem se zděsil nad tím, co jsme my lidé udělali s Bohem a co si Bůh nechal se sebou učinit.