15.1.2008 zemřel jeden z českých předních biblistů Profesor Jan Heller, který spolupracoval m.j. i s webem www.vira.cz, kde k velkému zájmu čtenářů odpovídal v internetových rozhovorech na téma. „Také máte problémy s Biblí?“. Před svou smrtí v osobním kontaktu několikrát zdůrazňoval, že jeho putování životem se již chýlí ke konci, a že nám pošle několik myšlenek k tomuto tématu. 10.5.2004 nám pak své řádky poslal. Přinášíme Vám je v plném znění:Putování
Rodíme se jako malá bezbranná holátka. Na čas jsme ukryti v maminčině náručí, pak nás tatínek vede za ruku do světa, chvíli v něm běžíme sami, pak pokud možno s někým, a když se to vydaří, také do něj uvedeme nějaké to holátko. A máme radost, když pak se už i samo a dobře rozeběhne.
Jenže pak se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, ba upne se k tomu, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno zahlédnout, že náruč toho, který nás miluje, a to navzdory všemu, co jsme tu pokazili, je stále otevřená, i když už tu s námi nejsou všichni, které jsme milovali.
Ale ve vesmíru, obklíčeném smrtí a nicotou, zůstává Jeho láska základem naděje i svorníkem bytí. Ježíš, který se odevzdává od krajnosti všem, k ní ukazuje cestu. I skrze smrt, nicotu a marnost. Kam vlastně? K Otci, do jeho náruče. A tak se docela na konci zase navracíme do svého dětství, by ještě dál až do náruče Toho, kdo ukonejší všecky bolesti a trápení, zmatky a hrůzy, a v kom máme svůj věčný domov.
Ježíš říká /J 14,1-3/: Nermuť se vaše srdce. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo.
5.5. 2004
Jan Heller
Rodíme se jako malá bezbranná holátka. Na čas jsme ukryti v maminčině náručí, pak nás tatínek vede za ruku do světa, chvíli v něm běžíme sami, pak pokud možno s někým, a když se to vydaří, také do něj uvedeme nějaké to holátko. A máme radost, když pak se už i samo a dobře rozeběhne.
Jenže pak se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, ba upne se k tomu, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno zahlédnout, že náruč toho, který nás miluje, a to navzdory všemu, co jsme tu pokazili, je stále otevřená, i když už tu s námi nejsou všichni, které jsme milovali.
Ale ve vesmíru, obklíčeném smrtí a nicotou, zůstává Jeho láska základem naděje i svorníkem bytí. Ježíš, který se odevzdává od krajnosti všem, k ní ukazuje cestu. I skrze smrt, nicotu a marnost. Kam vlastně? K Otci, do jeho náruče. A tak se docela na konci zase navracíme do svého dětství, by ještě dál až do náruče Toho, kdo ukonejší všecky bolesti a trápení, zmatky a hrůzy, a v kom máme svůj věčný domov.
Ježíš říká /J 14,1-3/: Nermuť se vaše srdce. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo.
5.5. 2004
Jan Heller
