Pán nám vrátí všechny drahé, kteří od nás odešli (Papež František)

​Generální audience 17.6.2015

Drazí bratři a sestry, dobrý den! V cyklu katechezí o rodině se dnes budeme inspirovat přímo epizodou, kterou podává evangelista Lukáš a kterou jsme právě vyslechli (srov. Lk 7,11-15). Je to velice dojemná scéna, která nám ukazuje Ježíšův soucit s těmi, kdo trpí – v tomto případě s vdovou, která ztratila jediného syna – a ukazuje také Ježíšovu moc nad smrtí.

Smrt je zkušenost, která se týká všech rodin bez jakékoli výjimky. Je součástí života, ale přece, dotkne-li se rodinných citů, nikdy neumí vypadat přirozeně. Pro rodiče je obzvláště trýznivé, když přežijí svoje děti. To odporuje elementární povaze vztahů, které rodině samotné dávají smysl. Ztrátou syna či dcery se jako by zastaví čas: otevře se propast pohlcující minulost i budoucnost. Smrt, která odnáší dítě v ranném či mladém věku, je facka příslibům, darům a obětem lásky s radostí odevzdaným životu, který jsme přivedli na svět. Často přicházejí na mši do Domu sv. Marty rodiče s fotkou syna, dcery, dítěte, chlapce či děvčete a se ztrápeným pohledem mi říkají: „Zemřel, zemřela“. Smrt udeří a když jde o potomka, udeří v hloubi. Celá rodina je paralyzována, oněmí. A podobně je trýzněno také dítě, které zůstane osamoceno ztrátou jednou či obou rodičů. Ptá se: „Kde je tatínek? Kde je maminka?“ – V nebi. – „A proč jej nevidím?“. Za touto otázkou se skrývá úzkost v srdci osamělého dítěte. Prázdnota opuštěnosti, která se v něm otevírá, je o to úzkostnější, že mu chybí zkušenost potřebná k tomu, aby mohlo „pojmenovat“ to, co se stalo. „Kdy se vrátí tatínek? Kdy se vrátí maminka?“ Co odpovědět trpícímu dítěti? Taková je smrt v rodině.

V těchto případech je smrt něco jako černá díra, která se v životě rodin otevře a na niž neumíme dát žádné vysvětlení. A někdy to dojde dokonce tak daleko, že bývá kladena za vinu Bohu. Mnoho lidí – a já jim rozumím – se na Boha hněvá, rouhá se: „Proč jsi mi vzal syna, dceru? A Bůh není, Bůh neexistuje! Proč to udělal?“ Kolikrát jen jsme to slyšeli! Tento hněv v srdci nějak souvisí s obrovskou bolestí. Ztráta syna či dcery, tatínka či maminky je obrovská bolest. A toto se v rodinách děje nepřetržitě. Tehdy, jak jsem už řekl, je smrt jako nějaká díra. Fyzická smrt má však komplice, kteří jsou ještě horší než ona a nazývají se nenávist, závist, pýcha, lakomství; zkrátka hřích světa, který pracuje pro smrt a činí ji ještě bolestivější a nespravedlivější. Rodinné city vypadají jako bezbranné a předurčené oběti těchto - smrti nápomocných - mocností, které dějiny člověka provázejí. Pomysleme na absurdní „normálnost“ událostí, které za určitých okolností a na určitých místech přidávají ke smrti také hrůzu, způsobenou nenávistí a lhostejností druhých lidí. Kéž nás Pán uchrání toho, abychom si na to zvykli!

V Božím lidu je mnoho rodin, které s milostí Božího soucitu darovaného v Ježíši, dokazují činem, že smrt nemá poslední slovo. To je opravdový úkon víry! Pokaždé když rodina, která má zármutek, nachází sílu k zachování víry a lásky, jež nás sjednocují s těmi, které máme rádi, už nyní brání smrti v tom, aby si vzala všechno. Temnotě smrti je třeba čelit intenzivnější prací lásky. „Bože buď naším světlem v temnotách“ - říká jedna z invokací večerní modlitby breviáře. Ve světle vzkříšeného Pána, který neopouští nikoho z těch, které mu Otec svěřil, můžeme odejmout smrti její „bodec“, jak řekl apoštol Pavel (1 Kor 15,55); můžeme jí zabránit, aby otrávila náš život, zmařila naše city a uvrhla nás do nejtemnější prázdnoty. V této víře se můžeme těšit navzájem a vědět, že Pán přemohl smrt jednou provždy. Naši drazí nezmizeli do temnot nicoty: naděje nás ujišťuje, že jsou v dobrých a mocných rukou Božích. Láska je silnější než smrt. Proto je cestou umožňování růstu lásky, její upevňování. A láska nás bude střežit až do dne, kdy bude každá slza setřena a „nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest“ (Zj 21,4). Necháme-li se udržovat touto vírou, může doznaný zármutek zrodit ještě silnější solidaritu v rodinných svazcích, novou otevřenost pro bolest jiných rodin, nové bratrství s rodinami, které se rodí a obrozují v naději. Rodit se a obrozovat se v naději – to nám dává víru. Chtěl bych však ještě zdůraznit poslední větu evangelia, které jsme dnes slyšeli (srov. Lk 7,11-15). Jakmile Ježíš vrátí život mladíkovi, synovi matky, která byla vdovou, evangelium dodává: „Ježíš ho vrátil jeho matce.“ A to je naše naděje! Pán nám vrátí všechny drahé, kteří od nás odešli, a my se s nimi znovu setkáme. Tato naděje neklame! Dobře si pamatujme toto Ježíšovo gesto: „Ježíš ho vrátil jeho matce“. Tak učiní Pán se všemi našimi drahými v rodině!

Tato víra nás chrání před nihilistickou vizí smrti stejně jako před falešnými útěchami tohoto světa, aby křesťanská pravda „nebyla zaměňována za mytologie nejrůznějších druhů“ (Benedikt XVI., Angelus 2.listopadu 2008) a nepodlehla starým či novým rituálům pověry. Dnes je zapotřebí, aby pastýři a všichni křesťané konkrétněji vyjadřovali smysl víry vzhledem k zármutku v rodině. Nesmí být popíráno právo na pláč – v zármutku máme plakat – také Ježíš „zaplakal“ a „byl hluboce dojat“ velkým zármutkem rodiny, kterou miloval (Jan 11,33-37). Spíše můžeme čerpat z jednoduchého a mocného svědectví mnoha rodin, které dovedly rozpoznat v tvrdém přejití smrti také bezpečné přejití ukřižovaného a vzkříšeného Pána a Jeho neodvolatelný příslib vzkříšení mrtvých. Práce lásky Boží je silnější než práce smrti. A právě s touto láskou máme spolupracovat, stávat se jejími činorodými „komplici“ svojí vírou! A pamatujme na ono Ježíšovo gesto: „Ježíš ho vrátil jeho matce“, tak bude jednat se všemi našimi drahými i s námi, až se setkáme, a bude v nás definitivně poražena smrt. Je přemožena Ježíšovým křížem. Ježíš nás všechny vrátí do rodiny!

Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
Přeložil Milan Glaser / Redakčně upraveno