Kdybych měl vybrat jeden bolestný pocit společný všem, když trpí duševními potížemi, byla by to úzkost.
Francouzské slovo pro úzkost – angoisse – vzniklo z latinského angustia, „něco úzkého, svírajícího, dusivého“, což naznačuje agresi proti jedinci. Úzkost je pozitivní emoční reakce na toto trauma, způsob, jak se proti němu bránit a identifikovat agresora: „Tvá slova mě hluboce zranila, čekám na vysvětlení!“ A stačí vhodné objasnění a vnitřní napětí zmizí.
Naopak potlačená úzkost, která zůstane „uvnitř“, sžírá duši, plodí negativní, obsedantní myšlenky, jež mohou vést k depresi.
Existuje mnoho forem úzkosti. Nejdůležitější jsou tyto:
- Úzkost z provinění se může týkat toho, kdo se dopustil nějaké chyby. Špatné svědomí mu nedá pokoj, dokud nedokáže svou chybu napravit nebo požádat za odpuštění;
- Úzkost z Božího odsouzení, protože Bůh je vnímám jako nemilosrdný soudce, který diktuje přísné morální zásady, jež je třeba dodržovat, chceme-li dosáhnout spásy.
- Úzkost spojená s pocity viny, aniž by však došlo ke skutečnému provinění. Tato forma úzkosti oživuje dětská traumata způsobená příliš přísnou výchovou nebo citovými zraněními. Subjekt je pronásledován pocitem, že jej nikdo nemá rád a že všechno, co se mu děje, je jeho vina. Vůbec si nevěří a nemá se rád. Pocity odporu a zášti vůči sobě na něj tlačí a neustále jej pronásledují;
- Úzkost pyšného a egoistického člověka, který má neustále strach, že se mu nedostane uznání a ocenění. Strach ze ztráty majetku, moci, síly…;
- Úzkost tváří v tvář známému nebezpečí či hrozbě. Zmizí, jakmile ztratí svůj obsah;
- Úzkost ze ztráty a absence blízkého člověka po jeho smrti, při rozchodu nebo opuštění;
- Úzkost existenciálního typu, jakýsi smutek, ztráta chuti do života u subjektů, pro které život nemá smysl ani cíl. Sny a plány byly naplněny, po nadšení následuje nudná monotónnost, a tak život nestojí za to, aby byl žit;
Tyto různé formy úzkosti prozrazují jedinou, vždy stejnou realitu: strach, že nejsme milováni, že jsme odmítáni. Pouze lidmi, nebo i Bohem?
V evangeliích se Ježíš představuje jako ten, kdo dává našim duším mír a odpočinutí.
„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Mt 11,28-29)
Je to on, kdo naplní naši hlubokou touhu milovat a být milován. On je lékařem našich duší, který hojí naše zranění léčivým balzámem své lásky. Vlévá do nás svůj nový život, a to až ke kořenům našeho trápení a bolestí. Klíčové je nechat Ježíše vstoupit, přijmout ho do svého života jako Spasitele a Pána.
Jak ale pomoci nemocnému, aby sám mohl prožít osobní zkušenost s takovouto láskou, zvlášť když sám ztratil vnímání Boha nebo proti němu revoltuje?
Než se bude vůbec mluvit o Bohu, potřebuje takový ztrápený člověk, aby jeho blízcí byli s ním, utěšili ho a měli jej rádi, aby s ním dokázali jen být, mlčet a soucítit. Potřebuje přátele, kteří dokážou vyslechnout, přijmout bez posuzování, být v klidu k dispozici. Přátele, kteří se dokážou spojit v modlitbě a svěřit dotyčného Pánu, aby ho navštívil.
Kromě toho je třeba umět vydržet, okamžik za okamžikem, vedle druhého člověka, bez toho, abychom řešili budoucnost, a s rizikem, že nás stáhne do svých chmur a že jej ještě posílíme v úzkostech. Být tam, doprovázet věrně druhého. V případě deprese jsou věrní přátelé vzácností…
Přítomnost věrného, věřícího a trpělivého přítele, přímluva komunity, společenství svatých… A pak vhodná chvíle, dobře zvolený okamžik, kdy se dá svědčit o lásce Boží a pozvat utrápeného člověka, aby se vydal na cestu víry v Pána…
