V čem to mají dnešní manželství těžké

Je třeba pochopit, v čem a proč to mají dnešní lidé v manželství těžké,
aby je pastorační péče mohla účinně podpořit…

Manželé mají žít jak v církvi, tak i ve světě

Pastorace manželů znamená připravovat a podporovat manžele k životu v církvi a ve světě. Pokud jejich život nebude nijak zakotven a podporován životem v církvi, bude v nebezpečí, že podlehne mentalitě okolního světa, a ta je, jak jsme výše uvedli, v mnohém vůči stabilnímu manželství a rodině nepřející, až ničivá. Pokud by je ale pastorace chtěla před světem chránit tak, že by je uzavřela do jakéhosi „umělého světa“, který je proti současnému životu co nejvíce opevněn, mohla by sice napomoci k stabilnímu manželství, to by ale nebylo ve světě kvasem, jak nám ukládá evangelium. Navíc by děti nepřipravovalo k životu v tomto světě, ve kterém si mají budovat a udržet svou křesťanskou identitu a být s okolím nejen v živém kontaktu, ale také ho přetvářet a budovat do co nejlepší podoby.

V čem to mají dnešní lidé v manželství těžké:
kultura prozatímnosti

Je třeba pochopit, v čem a proč to mají dnešní lidé v manželství těžké, abychom je mohli podpořit, ne pouze soudit nebo odmítat. Jsou každodenně vystaveni nerozpoznávanému, ale působícímu vlivu převažující mentality ve společnosti. Jedním z důležitých znaků této mentality je „kultura prozatímnosti“, kterou kritizuje papež František:

To neznamená přestat varovat před kulturním úpadkem, který nepodporuje lásku a darování sebe. V poradách, které předcházely dvěma posledním synodům, se vyjevily různé příznaky kultury prozatímnosti. Mám tím například na mysli rychlost, s níž lidé přecházejí z jednoho citového vztahu k jinému. Domnívají se, jak jsou tomu zvyklí na sociálních sítích, že lásku je možno začít či skončit podle libosti uživatele a také že ji může rychle zablokovat. (AL 39)

Kultura prozatímnosti vede k postoji „k ničemu se nevázat“. K tomu ještě přistupuje velký výběr životních zájmů, cest a preferencí, který podkopává odvahu a schopnost vázat se k něčemu trvale a na celý život. Což není jen problém rozhodnutí pro manželství, ale také problém trvalých rozhodnutí ke kněžství a k řeholnímu životu.

Manželé se musí znovu rozhodovat

A není to jen problém mladých, protože nabídka zajímavých, vzrušujících nebo inovativních životních rozhodnutí a cest je tu prakticky pro všechny generace. Manželé se tedy musí takříkajíc znovu a znovu rozhodovat jeden pro druhého a oba pro své manželství a svou rodinu. Spoléhat na vyslovené „jednou provždy“ při svatbě a dál pro to nic nedělat je velmi nebezpečné, a pastorace na to má umět dobře upozorňovat.

Nebezpečí romantizace manželství

Dalším nebezpečím je romantizace manželství, která má své kořeny jedno až dvě století před námi, v současnosti ale má své moderní rysy. Je to představa, že manželství buď bude „nebem na zemi“, nebo nemá cenu a je třeba ho opustit. Životní styl „užij a zahoď“, který dnes uplatňujeme ve světě věcí, se přenáší i do oblasti vztahů. V manželství ovšem degraduje protějšek do role dočasného uskutečňovatele vlastních přání a požadavků.

Rovněž neustálá nabídka nových věcí, kdy nové je představováno vždy jako lepší než staré, a také stále podněcovaná touha po nových zážitcích stabilitě manželství neprospívá. Navíc prodlužování délky života a relativně dobrý zdravotní stav mnoha obyvatel Evropy i ve vyšším věku způsobují, že manželství v řadě zemí trvá dlouho, tak dlouho, jak tomu zřejmě v minulosti nebývalo. To zvyšuje nároky na neustálé budování manželského a rodinného života. Což mnozí zřejmě nezvládají, a tak konstatujeme nápadný nárůst rozvodů po dvaceti i více letech manželství s následnými novými sňatky nebo prostě spolužitím bez sňatku.

Nesezdané svazky

Přílišná idealizace vztahu může vést u řady lidí ke ztrátě odvahy uzavřít manželství. Místo toho žijí v (provizorním) nesezdaném svazku nebo v párových soužitích, která jsou jen na čas a tvoří jakousi sérii „kvazi manželství“, někdy nazývanou „sukcesivní polygamie“. To samozřejmě působí na ty, kteří o manželství uvažují, i na ty, kdo v něm žijí. Pro pastorační a pedagogické působení to představuje nesnadný úkol ukazovat na jedné straně nejen mravní nevhodnost, ale i praktickou nevýhodnost takové praxe a na druhé straně usilovat o pastorační přístup k těm, kdo žijí v „neregulérních“ vztazích, jak k tomu vybízí papež František:

Kristův pohled, jehož světlo osvěcuje každého člověka, inspiruje pastorační péči církve o věřící, kteří spolu žijí ve faktickém soužití nebo uzavřeli pouze občanský sňatek nebo jako rozvedení uzavřeli další manželství. V perspektivě Boží pedagogie se církev obrací s láskou k těm, kteří mají účast na jejím životě nedokonalým způsobem: spolu s nimi prosí o milost obrácení, povzbuzuje je ke konání dobra, k tomu, aby se s láskou starali jeden o druhého a aby se dali do služeb společnosti, ve které žijí a pracují. Když soužití dvojice v takovém stavu nabude zjevné stability tím, že se stane veřejným svazkem – a vyznačuje se hlubokým citovým vztahem, odpovědným přístupem k dětem, schopností obstát ve zkouškách – může být považováno za příležitost dovést je – tam, kde je to možné – ke slavení svátosti manželství. (AL 78)

Je potřeba nacházet nová slova, motivace a formy

Je tedy třeba hledat, nalézat, objevovat – nejen odmítat. Uznat také, že manželství a rodina se dnes nežijí a nemůžou žít v mnohém tak, jak je žila minulá, předminulá či ještě dávnější generace. To vyžaduje ochotu poznávat, porozumět a milovat. A svědčit nejen o krásách manželství, ale i o překonaných úskalích a zklamáních. K tomu potřebujeme svědectví manželských párů, které prošly krásami i těžkostmi. Slovy papeže Františka:

Potřebujeme nacházet slova, motivace a formy svědectví, které nám pomohou dotknout se těch nejhlubších strun mladých lidí a tam oslovit jejich schopnost velkodušnosti, nasazení se a lásky, ba přímo hrdinství, a tak je zvát, aby nadšeně a odvážně přijali výzvu k manželství. (AL 40)