Přinášíme vám rozhovor s katechetkou Marií Nedbalovou, která ke svému poslání přišla takřka jako slepá k houslím. A přesto za sebou ve farnosti Praha Stodůlky nechává hlubokou a dlouhou brázdu. Dlouhá léta se ve farnosti věnuje předškolákům a je to již několik generací dětí, které k Marii na „nábožko“ chodily. Je také autorkou několika knížek pro děti i dospělé. (Rozhovor je se svolením převzat ze zpravodaje farnosti Praha Stodůlky, redakčně upraveno.)

 

Nic pořádného jsem o Bohu nevěděla

Jak dlouho bydlíš se svou rodinou ve Stodůlkách?
Kdy a kdo tě motivoval k tomu, že jsi v naší farnosti začala učit náboženství?

Do Stodůlek jsme se přestěhovali v červnu 1991, kdy našemu prvorozenému synovi bylo půl roku. Já tehdy byla hodně po nemocnicích, protože jsem po borelióze dočasně oslepla a zcela ochrnula. Měli jsme tedy v rodině jiné starosti, než se zapojovat do farního dění.

Když se narodila naše druhorozená dcera, zkusili jsme jednou navštívit mši svatou u Svatého Jakuba ve Stodůlkách. Mši sloužil starý kněz a během kázání zkoušel celou přítomnou farnost, která čítala "celých" osm babiček, z pravd víry. Neoslovilo nás to jako cesta pro nás a naše děti, a tak jsme se pokorně vrátili do Střešovic do farnosti "našeho" kněze P. Jaroslava Zrzavého, který se nám už od naší svatby stal důvěrníkem a průvodcem v mé těžké nemoci. Často na něj myslíme a vzpomínáme. Do místní farnosti jsme pak chodili jen velmi sporadicky.

V roce 1992 nastoupil do farnosti Stodůlky nový kněz z Polska, P. Stanislaw Góra. Přinesl do farnosti svěží vítr. Stále jsme se cítili doma u otce Zrzavého, ale lidskost, srdečnost a otevřenost pro velice rozličné cesty k Bohu nás na Stanislawovi velmi oslovily. Skrze něj jako by se přede mnou objevoval úplně jiný Bůh, než jakého jsem znala do té doby. Já tehdy o Bohu mnoho netušila. Vyrůstala jsem v tradiční katolické rodině. Nikdo mi nic nevysvětloval a jako dítě jsem se v kostele ukrutně nudila.

Můj opravdický vztah k Bohu se započal v noci před narozením prvního dítěte, kdy lékaři očekávali téměř s jistotou při porodu moji smrt a přežití alespoň dítěte by považovali za zázrak. Modlila jsem se až do rána, aniž bych to moc uměla, a Bůh mi přišel na pomoc. Cítila jsem jeho lásku tu noc tak silně, že už bez Něj od té doby nedokážu žít. Tento zážitek spolu s charismatickým Stanislawem mě přivedli v mých 29 letech k biřmování. Cítila jsem se v kostele jako konvertita. Nic "pořádného" jsem o Bohu nevěděla, jen to, že mě má rád. Dnes vím, že jsem poznala Boha v tom nejdůležitějším, co člověk pro cestu životem s Ním potřebuje.

Moje děti se mě vyptávaly na víru
a já nevěděla, jak odpovídat

Ale tohle zjištění mi nepomáhalo, když se mě moje děti vyptávaly na konkrétní otázky. A ptaly se často. Chvíli jsem se snažila dělat, že jsem otázku přeslechla, nebo že teď není čas na odpověď, ale moc to nefungovalo. A já se cítila jako úplně neschopná matka, která u křtu slíbila něco, co nejde splnit. Rozhodla jsem se vydat k někomu povolanějšímu. Po narození našeho čtvrtého dítěte jsem proto s dětmi začala chodit na náboženství ke své sestře. V mých očích věděla všechno. Dětem to dokázala hezky vysvětlit i ukázat. Jen to obnášelo dojíždění na Barrandov, kde tehdy bydlela, protože tady ve Stodůlkách náboženství pro předškolní děti nebylo. Já byla na berlích, nejstaršímu synovi bylo čtyři a půl roku a nejmladší dceři 2 měsíce. Po roce jsem se rozhodla to ukončit. Vzhledem k mé nemoci mě dojíždění na Barrandov natolik vyčerpávalo, že mi docházely síly. Děti se za to na mě zlobily. Moc se jim nábožko líbilo.

Krušné začátky

Smutně jsem svoje rozhodnutí oznamovala sestře a ta řekla: Proč to tedy neučíš sama doma bez dojíždění? Pomyslela jsem si: A jak to asi mám učit? Vždyť nic nevím. Tak třeba různých Janů je v Bibli jako blech, evangelijních příběhů tolik, že se nedají zapamatovat ... Jak bych je měla vyprávět dětem, když je sama neznám? Ségra (aniž by věděla, jak mě její nápad vystresoval jen v myšlenkách) řekla: „Neboj, já taky nejdřív nevěděla. Ale není to těžké“. Mně to těžké připadalo a dodnes připadá.

Za ta léta, co učíš, je to pravděpodobně několikátá generace dětí. Máš představu, kolik dětí to bylo?

Po prvním roce jsem všeho chtěla nechat. Na nábožko k nám chodila k našim dětem jen jedna rodina ze Stodůlek a maminka z té rodiny mi vždy po nábožku vysvětlila, co všechno jsem říkala a dělala špatně. A měla pravdu. Myslela jsem, že ji oznámením ukončení svých katechetických pokusů potěším, ale ona mi vyrazila dech. Řekla: „Ty nemůžeš skončit. Já k tobě na příští rok přihlásila další čtyři rodiny z farnosti“.

Bezesné noci s blížícím se dnem pro nábožko tedy pokračovaly a svým způsobem pokračují dodnes. Vnímám to totiž jako velkou zodpovědnost. Třetí rok už chodilo dětí 45 a zanedlouho mezi 70 až 90 dětmi ročně. Naštěstí se našli další pomocníci. /…/

A mně nezbylo, než si začít doplňovat teologické vzdělání. Jsem ráda, že je dnes tak široká nabídka na KTF UK i jinde. Musím říct, že mě dovzdělávání dost chytlo a dodnes mě to vlastně nepustilo. To objevování je přímo strhující. Občas mě nějaký objev natolik strhne, že do pozdních nočních hodin hledám a pátrám po co nejvěrnějším a odborně nejfundovanějším výkladu, protože mi to nedá spát. Když najdu, upokojím se, ale obvykle hned druhý den moje nenechavé myšlenky doráží, neboť včerejší objev otvírá řadu nových otázek, a tak to jde dokola. Je to nádhera. Ale zpátky k těm, které mi Bůh svěřil. 

Vytvořila jsem čtyři tematické okruhy

Některé děti chodí na nábožko pro nejmenší školou nepovinné i několik let, a tak jsem vytvořila čtyři tematické ročníky, které se cyklicky opakují dokola. První je život Pána Ježíše, aby děti dostaly příležitost poznávat, o kom se tu vůbec mluví a jakou souvislost má s Otcem a Duchem svatým. Druhý rok si vyprávíme evangelijní příběhy, aby děti mohly poznávat, jakou cestu jim Ježíš nabízí (toto téma vychází na letošek). Třetí rok se nese v duchu apoštolů. Je dobré vědět, že pro cestu k Bohu a s Bohem není třeba být dokonalý. A v posledním roce si povídáme o mši svaté. Děti si vyrábí v miniaturách jako pro panenky vše, co v kostele používáme pro slavení mše svaté, aby zakusily liturgii osobně a nevnímaly ji jen jako stále stejnou (celkem nudnou) každonedělní hodinu v kostele.

Na nábožko pro nejmenší ke mně chodí děti (mnohdy už od narození) až do 6 let v doprovodu rodičů. To jsem moc ráda, protože oni jsou hlavními průvodci svých dětí na cestě víry. Rodiče si z toho, co děláme na setkáních, mohou do rodiny převzít to, co je oslovilo, a navázat doma na to, co zaznělo. Rodina je pro nejmenší děti nejdůležitějším vodítkem do života. A společenství nábožkových rodin je další velmi cenná a nepostradatelná součást našeho setkávání.

Při nábožku se snažím, aby si děti na otázky dokázaly najít odpovědi samy, aby se nebály o Božích věcech pochybovat, aby se nebály o nich diskutovat, aby měly samy potřebu objevovat Boha, a aby toto objevování bylo radostné. Snad jsem to alespoň trošku v dobrém dokázala a ráda bych se omluvila všem, kteří to se mnou na mé dlouhé a někdy krkolomné katechetické cestě vytrpěli a Boha si ani po nábožku se mnou vzít nenechali.

Zapojila se celá moje rodina

Děkuji za vše také svým vlastním dětem, které mě v tom velmi usměrňovaly. Byla jsem vychována v tom, že nejdůležitější před Bohem je katolická morálka. Moje vlastní děti mi daly poznat, že Bůh nás nepoměřuje podle zbožných paragrafů, ale že staví především na vztahu a provází nás i trnitými odbočkami na naší cestě. Na mé z dětství nasáté moralistické nápady vždy jen pronesou: „No mami, to snad ne, to jim doufám takhle říkat nebudeš!“ Snažím se.

A ráda bych poděkovala také svému nejdražšímu manželovi, neboť se mnou snáší mé katechetické úsilí už bezmála 30 let. Opravuje, co děti u nás v domácnosti při nábožku nechtěně poničily, prochází prakticky denně malými uličkami mezi pomůckami po podlaze při přípravě hodin, snáší domácí dílnu, kde se pro děti neustále něco stříhá, lepí, vyrábí a chystá, a vydrží před každým nábožkem přenášení našich věcí z obýváku, který slouží jako místnost pro setkávání, do jiných dětem zavřených místností a pak opětovné přinášení těch věcí zpět. A finančně zajišťuje naši rodinu, abych mohla nábožku věnovat všechen svůj "volný" čas. I když toho má často plné zuby, mám v něm velkou oporu.

Od svépomocných katechezí k vydání knížek

Bohatá je i tvoje publikační činnost, některé knížky jsi vydala spolu se svou dcerou Žofií. Knížka Misálek nejen pro děti zvítězil v anketě Dobrá kniha Katolického týdeníku. Máš teď v plánu vydat nějakou knihu?

S mými dětmi a z dobroty našeho nakladatele Stanislava Juhaňáka z Tritonu jsme sestavili a napsali několik knížek pro děti i dospělé, které slouží k hlubšímu proniknutí do krásy liturgie. P. Jan Kotas spolu s naším P. Radkem Tichým nám byli úžasnými průvodci.

Mám i díky jejich nadšení liturgii moc ráda v její bohatosti a v tom, jak skrze maličká drobná gesta, úkony či předměty stále ukazuje na velikého a dobrého Boha. Plánů na další knížky mám hodně, ale času málo.

Pěstounkou na přechodnou dobu

Ve farnosti tě teď často vídáme s miminkem v náruči. Kde se u tebe ta miminka berou?

Spolu s manželem jsme pěstouny na přechodnou dobu. To znamená, že u nás miminka přechodně bydlí, než se pro ně najde dlouhodobě udržitelné laskavé rodinné prostředí. To může být u někoho z biologické rodiny, u pěstounů či v adopci. Zažili jsme s našimi dětmi všechny tyto varianty. Budeme nyní do péče vítat už desáté miminko. O těch, které u nás byly a už jsme je poslali dál do světa, víme stále. Dostáváme fotky, jak se jim daří, jsme zváni na oslavu narozenin ... Máme radost, že celá farnost na naše děti myslí, miluje je. A právě přijetí je pro tyto děti to nejdůležitější, co jim můžeme dát. Naše miminka se tak vlastně trochu stávají farními miminky. O svou rodinu často přišla a velkou rodinu ve farnosti získala. Modlíme se i za rodiče těchto miminek, neboť nemají lehký život a sami vyrůstali v prostředí, které mělo k ideálu velmi daleko.

Jak dlouho ještě chceš náboženství vyučovat?

Rozhodně cítím, že na takový zápřah mi síly ubývají. Také nechci „strašit“ ve farnosti jako ta přežitá katechetka, co už za císaře pána věděla, jak se to "má" učit, a tak to zůstane až do její smrti, nebo ještě lépe navěky věků amen. A jsem také už šťastnou babičkou. Svoje vnoučata si rozhodně chci užít. Ale děti z nábožka miluji a bude se mi s nimi velmi těžce loučit. Letos se do toho hodlám pustit asi naposled a modlím se, aby se našli další, kteří se budou rodinám s malými dětmi ve farnosti věnovat a spolu s nimi různými cestami Pána Boha ve společenství a v radosti objevovat.