Jsem šťastný ve své vězeňské cele,
protože ty, Ježíši, jsi se mnou
V mém životě byly okamžiky nevýslovného žalu. Ve vězení jsem se někdy ocital na samé hranici šílenství. V některých věznicích jsem byl v cele bez oken, kde bylo strašlivé vedro. Někdy jsem byl prakticky na konci svých sil a už jsem se nemohl ani modlit. Co jsem si měl počít? Musel jsem hledět na ukřižovaného Ježíše v jeho nejhlubší opuštěnosti. V lidských očích to vypadalo tak, že Ježíšův pozemský život skončil krachem, že byl neužitečný, zmarněný, ale před Božím zrakem to bylo úplně naopak…
Nejdražší Ježíši, dnes večer, v hloubi své cely,
bez osvětlení, bez okna, ve vedru,
přemýšlím s nostalgií o svém dřívějším životě.
Osm let jsem zastával úlohu biskupa v rezidenci,
která se nachází sotva dva kilometry
od tohoto místa, od mé vězeňské cely.
Bylo to na stejné ulici, poblíž téhož moře…
Slyším hukot vln Tichého oceánu, zvony katedrály.
Kdysi jsem jezdil po světě a hovořil na shromážděních,
dnes jsem uzavřen ve velmi těsné cele bez oken.
Kdysi jsem slavil mši svatou
před tisícovkami věřících,
dnes tajně slavím mši svatou v noci
a podávám druhým svaté přijímání
přes moskytiéru.
Pane, nyní jsem spokojen,
že dokážu všechno přijímat z tvých rukou
– všechny smutky, každé utrpení, úzkosti,
dokonce i možnou smrt.
Jsem šťasten právě tady, v této cele,
kde na slamníku rostou bílé plísně,
protože ty jsi se mnou.
Hovořil jsem ve svém životě hodně,
nyní již skoro nemluvím. Je řada na tobě, Ježíši.
Ty mluvíš ke mně. Naslouchám ti.
Přijímám tvůj kříž
a zasazuji ho do svého srdce.
Kdybys mi dal na vybranou, neměnil bych,
protože ty jsi se mnou!
Už se nebojím, pochopil jsem,
že tě následuji v tvém utrpení,
abych mohl dospět až k tvému vzkříšení.
