Moje vzpomínky z dětství na postní dobu jsou pochmurné. Nechápal jsem, proč je mně (a koneckonců všem, co chodí do kostela) najednou určováno, že se nemáme příliš dívat na televizi, chodit do kina, příliš dobře jíst, že se máme vyvarovat všeho, co jeví jakoukoli známku něčeho příjemného. Z některých kazatelen (v kostelech bez květin) jsem slyšel, jak se máme co nejvíce zapírat. Bůh postní doby se mi tak do podvědomí dostával jako ten, který nám chce co nejvíce zkomplikovat život.
A čím nám bude hůře, tím lépe… Velmi dobře si vybavuji moment, jak jsem se styděl, když jsem jako malý kluk vycházel na Popeleční středu z kostela sv. Kříže v Praze Na Příkopech mezi „normální“ lidi s ušpiněným čelem…
Nechápal jsem, proč to všechno musí být. Možná mi to tehdy někdo vysvětloval, třeba i hezky, ale já si to nepamatuji, nechápal jsem to. Jen jsem vnímal, že je to všechno kvůli té „postní době“, která jako nutné zlo předchází Velikonocům, kdy už konečně budeme zbaveni té tíhy pochmurnosti a odříkání.
Když jsem se pak v dospívání osamostatnil ve víře, byla jednou z prvních věcí, nad níž jsem nově přemýšlel, právě postní doba a půst. Z mého zkoumání vyplynulo pro mne překvapivé zjištění, že v „postní době“ nejde v první řadě o půst. Půst je jen jedním z prostředků k něčemu důležitějšímu, totiž k obrácení. Ano, hlavní náplní postní doby není mechanický půst a odříkání se všeho potěšení, ale obrácení srdce k Někomu, kdo mi chce nabídnout mnohem víc, než to, čím právě žiji, kam se moje srdce přirozeně upíná.
Jenomže obrátit se k Tomu, kdo mi nabízí něco většího, předpokládá, že je třeba se od něčeho jiného odvrátit. Abych mohl do svých dlaní přijmout něco většího, musím odložit to, co v nich může překážet, s čím jsem se dosud spokojil. V tom je podstata neustálého rozlišování, co je pro nás dobré a lepší, kudy jdeme a kudy nás Bůh chce vést, co nám vlastně nabízí. Doba postní nám tak napomáhá opět trochu „srovnat kurz“.
Moudrost církve předávaná po staletí doporučuje tři, respektive. čtyři zásadní kroky na cestě obrácení: „půst“, „modlitbu“, „almužnu“ a „smíření“. Modlitbou, nejlépe modlitbou nad Božím slovem, se člověk spojuje s Bohem, naslouchá mu, učí se ho milovat, rozlišovat jeho hlas. Půstem se člověk něčeho dobrovolně zříká (peněz, času, aktivit…), aby byl svobodnější od věcí stvořených, a to, čeho se zřekl, poskytuje potřebným – což je podstatou „almužny“. Smíření pak člověka naplňuje pokojem ve vztahu k Bohu, k druhým i k sobě, vrací ho k plnosti jeho lidství. Tím vším se děje naše obrácení, jinými slovy, naše polidšťování: „dorůstáme tak k „mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4,13).
***
Se svolením převzato z knížky Ve víru víry, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z knížky naleznete zde.
***
Další texty k tématu Postní doba naleznete zde
Nechápal jsem, proč to všechno musí být. Možná mi to tehdy někdo vysvětloval, třeba i hezky, ale já si to nepamatuji, nechápal jsem to. Jen jsem vnímal, že je to všechno kvůli té „postní době“, která jako nutné zlo předchází Velikonocům, kdy už konečně budeme zbaveni té tíhy pochmurnosti a odříkání.
Když jsem se pak v dospívání osamostatnil ve víře, byla jednou z prvních věcí, nad níž jsem nově přemýšlel, právě postní doba a půst. Z mého zkoumání vyplynulo pro mne překvapivé zjištění, že v „postní době“ nejde v první řadě o půst. Půst je jen jedním z prostředků k něčemu důležitějšímu, totiž k obrácení. Ano, hlavní náplní postní doby není mechanický půst a odříkání se všeho potěšení, ale obrácení srdce k Někomu, kdo mi chce nabídnout mnohem víc, než to, čím právě žiji, kam se moje srdce přirozeně upíná.
Jenomže obrátit se k Tomu, kdo mi nabízí něco většího, předpokládá, že je třeba se od něčeho jiného odvrátit. Abych mohl do svých dlaní přijmout něco většího, musím odložit to, co v nich může překážet, s čím jsem se dosud spokojil. V tom je podstata neustálého rozlišování, co je pro nás dobré a lepší, kudy jdeme a kudy nás Bůh chce vést, co nám vlastně nabízí. Doba postní nám tak napomáhá opět trochu „srovnat kurz“.
Moudrost církve předávaná po staletí doporučuje tři, respektive. čtyři zásadní kroky na cestě obrácení: „půst“, „modlitbu“, „almužnu“ a „smíření“. Modlitbou, nejlépe modlitbou nad Božím slovem, se člověk spojuje s Bohem, naslouchá mu, učí se ho milovat, rozlišovat jeho hlas. Půstem se člověk něčeho dobrovolně zříká (peněz, času, aktivit…), aby byl svobodnější od věcí stvořených, a to, čeho se zřekl, poskytuje potřebným – což je podstatou „almužny“. Smíření pak člověka naplňuje pokojem ve vztahu k Bohu, k druhým i k sobě, vrací ho k plnosti jeho lidství. Tím vším se děje naše obrácení, jinými slovy, naše polidšťování: „dorůstáme tak k „mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4,13).
***
Se svolením převzato z knížky Ve víru víry, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z knížky naleznete zde.
***
Další texty k tématu Postní doba naleznete zde
