Tradiční model farnosti a jeho limity
Nedostatek kněží se zřetelně a někdy i dramaticky projeví při úmrtí, dlouhodobém onemocnění nebo odchodu kněze z pozice správce farnosti. Vyvstane řada problémů, od zajištění nedělních bohoslužeb a pohřbů přes zabezpečení administrativní stránky chodu farnosti až třeba po problém otevírání a zavírání kostela. Něco se přidá sousednímu faráři (který už má možná farností několik), něco zastanou farníci. A komu zůstane služba hlásání evangelia takříkajíc jako hlavní oblast činnosti?
Postupným vývojem jsme zdědili stav, kdy se vše podstatné v životě farnosti „zavěsí“ na osobu a službu knězefaráře. Ten měl sice dříve často k ruce farního vikáře (kaplana), někdy i dva, ale v současnosti je kaplan spíše výjimkou. Tento stav nelze považovat za dlouhodobě akceptovatelný. Otázkou však zůstává, zda a jak ho lze měnit, když ne přímo změnit.
Trvalý jáhen: „lepší ministrant“ či „nedokonalý kněz“?
Po roce 1990 bylo možné připravovat, světit a zapojovat do veřejné pastorace trvalé jáhny. V porovnání s jinými zeměmi to bylo se zpožděním, protože trvalé jáhenství bylo sice obnoveno už na 2. vatikánském koncilu, ale v naší zemi ho kvůli státním zásahům nebylo za totality možné realizovat.
Trvalé jáhenství si muselo v celé západní církvi hledat svou vlastní identitu. Někde byla jáhenská služba dlouho omezena na liturgickou asistenci, jinde se jáhni stali částečnými „náhradníky kněží“, vedoucími bohoslužby slova, udělujícími křest dětí nebo oddávajícími. Jinde prakticky stojí v čele farností, kde však nemohou předsedat eucharistii a sloužit svátostí smíření a pomazáním nemocných.
Ve větších, zejména městských farnostech je proto vhodné, aby trvalý jáhen nebyl jen „zástupcem v nouzi“, ale spolupracovníkem faráře, který vykonává svou pastorační agendu – například přípravu snoubenců, péči o nemocné či přípravy ke svátostem. Trvalý jáhen, který má svou rodinu a necírkevní zaměstnání, může být navíc „lidem ze světa“ bližší než kněz či biskup.
Akolyté, katechisté a lektoři v pastoraci
Už léta se hovoří o zapojení laiků do farního života, ale realizace postupuje pomalu. Přenechat laikům mimoliturgické úkoly je pro kněze mnohdy snadnější než jim svěřit rozhodovací pravomoci. Klíčové je proto rozlišit, co lze v rámci současného kanonického práva realizovat a co vyžaduje hlubší teologickou diskusi a případné právní změny.
Rozšíření služeb akolytů a lektorů na ženy a zřízení služby katechistů je v některých částech světa pouze zoficiálněním reálného stavu, kdy laici tyto úkoly již dávno vykonávají. V jiných oblastech je to stále výzva. Historicky jde o návrat k době, kdy pastorační úkoly nebyly v celém rozsahu pouze na faráři.
Obava z klerikalizace laiků
Při těchto úvahách je nutné brát vážně obavy z klerikalizace laiků. Každý v církvi by měl zastávat svou vlastní roli a ne suplovat roli jinou. Církev jako Boží lid a královské kněžstvo znamená, že každý má svůj podíl na jejím životě. Potřebné služby by měly být rozděleny podle schopností a obdarování jednotlivých členů.
V našich podmínkách může chvíli trvat, než se význam těchto služeb plně uchytí a jejich přínos bude vnímán nejen jako nouzové řešení nedostatku kněží, ale jako organická součást života farnosti. Pokud se tak stane, promění se nejen farní aktivity, ale i samotná role faráře, jáhnů a dalších služebníků církve.
