Probouzet v nich víru, vést je až na práh, který jednou mají samy svobodným rozhodnutím pro Krista překročit, to je velmi náročný program. Za tento práh, tedy až k osobní víře, nikdo nikoho zavést nemůže, k tomu je zapotřebí boží milosti a každý jej musí udělat sám. To nejdůležitější, co pro druhého, včetně vlastních dětí můžeme udělat, je osobní svědectví života z víry, to je nejsilnějším impulzem k osobnímu rozhodnutí pro ni. Nejlepším katechetou je ten, kdo se pro víru v Krista rozhodl a kdo kdo z ní žije. Takový člověk katechismus vyzařuje aniž by na to musel myslet.
Kromě toho je ovšem užitečné seznámit člověka, kterého chceme přivést na práh víry, s církví, do které vírou vstupuje, aby věděl, co to i v tomto ohledu obnáší. Velkým pokušením je přitom lehkost, s jakou lze mluvit o její viditelné podobě, pravidlech, která v ní platí, o svátostech, tradici atd. To, co je vidět a o čem se tak snadno a názorně dá mluvit, má ovšem vyjadřovat vztah k Bohu a víru v něj. Jsou to skutečnosti neviditelné, nepostižitelné a mluví se o nich velmi nesnadno. Cestou menšího odporu se tak výuka náboženství stává často kurzem religionistiky, popisujícím fungování viditelné struktury církve a pravidel, kterými se mají řídit její členové v té které situaci, například při bohoslužbě a při přijímání svátostí. To je nebezpečně blízké situaci zbožných lidí Ježíšovy doby, kteří křižovali zemí, aby získali jednoho novověrce a pečlivě odevzdávali desátky z máty, kopru a kmínu, ale nedbali o právo, milosrdenství a o věrnost.
Není snadné ukazovat cestu ke Kristu a hlavně po ní před očima druhých jít. V takových chvílích pronikavým pohledům mladých neunikne nic, zvláště ne to, co bychom před nimi rádi zatajili. Proto je katechismus něčím jiným, než dějepis a proto klade velké nároky především na dospělé křesťany, kteří jej mají nikoliv učit, ale zprostředkovávat.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 17. ledna 2001