Existuje různá efektivita
a tedy nosnost modlitby
Ježíš připouští, že existuje různá efektivita a tedy nosnost modlitby, různé možnosti pro Božskou moc. Vytrvalost je jednou z účinných modlitebních pák. To není o potřebě dlouho Boha přemlouvat, ale o významné roli času v realizaci velikých věcí. Aby se děly, je potřeba otevřít dveře dokořán a držet je otevřené. Otvíráme Věčnému prostor a čas a On obojí respektuje. Bere čas vážně.
To hlavní se tedy děje v člověku. Ten, následuje-li elán své modlitby, je pak zachycen něčím ještě jiným, je vtažen do poznání, že Bůh přece o všech mých potřebách a starostech ví. Člověk tak dokonce určité věci přestává chtít, jako by se dotkl hlubokých významů, porozuměl jim v dosud nevnímaných souvislostech. Je ti třeba svěřeno, že to dítě nebude uzdraveno, a ty s tím souhlasíš, ne pro autoritu Nejvyššího, ale proto, že jsi pochopil nevyjádřitelné. Až tak. Modlitba zjevuje, jak moc nás Bůh „chce seznamovat s tajemstvím své vůle“, jak cizí je mu „o nás bez nás“.
Pokřivený obraz Boha a modlitby
Viděl jsem kdysi poutní obrázek, který chtěl zbožné duši vysvětlit, jak to s těmi prosebnými modlitbami funguje. Namalovaný zkroušený prosebníček tam někde klečí a šup, jeho první modlitba ke křestnímu patronovi, s ním šup k biřmovacímu, teď už tři šup k Panně Marii, ta už to sama zařídí u Ježíše, protože většinu své věčnosti tráví tím, že zachytává jeho trestající pravici, přemluví tedy Syna a Otec uposlechne prosby svého Jednorozeného. Bohužel tato děsivá karikatura odráží až příliš přítomný pohled na modlitbu. Přece vždycky, když mluvíme o vyslyšení, tak se děje skrze moje spojení s Bohem, tedy skrze mne. Nebojme se této velikosti. To nikterak nesnižuje význam communia sanctorum, společenství svatých, v těle církve a tedy i v mém životě.
