Dosavadní výsledek - naprostá nula
Závažná obvinění vznesl v pondělí tento týden pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk, na adresu vládních vyjednávačů připravovaného zákona o vztahu církve a státu u nás. Prvním viditelným výsledkem jednání je totiž návrh zákona, který nejen že problémy, se kterými církev u nás bojuje neřeší, ale naopak předpokládá omezení církevních aktivit i tam, kde se doposud mohly svobodně rozvíjet.
Závažná obvinění vznesl v pondělí tento týden pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk, na adresu vládních vyjednávačů připravovaného zákona o vztahu církve a státu u nás. Prvním viditelným výsledkem jednání je totiž návrh zákona, který nejen že problémy, se kterými církev u nás bojuje neřeší, ale naopak předpokládá omezení církevních aktivit i tam, kde se doposud mohly svobodně rozvíjet.
Tento vládní návrh ostatně odmítl schválit i náš senát, vláda se jej ale přesto snaží prosadit a momentálně jí v tom zabránil už jen veto prezidenta republiky. Přístup současné vlády Miloše Zemana, ale už i předchozí vlády Václava Klause nejlépe ilustruje výsledek, kterého bylo doposud dosaženo – totiž naprostá nula, nedošlo k žádné dohodě o ničem.
Václavem Havlem vetovaná předloha z tohoto týdne visí nad církví jako vážné ohrožení jejich svobod a možností. Jablkem sváru se staly neziskové organizace typu Charity nebo třeba církevních nemocnic, které by stát nejraději viděl oddělené od církve a tím, alespoň nepřímo, pod svou kontrolou. Je to postup, který máme ještě v čerstvé paměti z dob konzolidace komunistické totality v padesátých letech. Zrušením přímých vazeb mezi aktivitami a jejich provozovatelem byla tehdy vytvořena všeobecná závislost všech na státní administrativě, to je na státu, který pak mohl takto závislé, nesvobodné lidi, bez zábran manipulovat. Vytvořil tím sice nechtěně hospodářský marasmus, na který nakonec sám zašel, ale to byl v prvních letech málo viditelný trend.
Co je cílem současné vlády s její předlohou zákona, omezujícího aktivity církve? Je těžké ubránit se podezření, že i ona, 12 let po pádu komunizmu, usiluje o kontrolu dnes církevních aktivit, bez ohledu na důsledky své dirigistické mánie. Je to v rozporu s právy a svobodami, ke kterým se Česká republika formálně hlásí, s naší nedávnou komunistickou zkušeností a také s prostým selským rozumem.
Jistě tu už hrají svou úlohu parlamentní volby, které se už rýsují na obzoru. Spor s církví lze dobře instrumentalizovat a nabídnout tradičnímu českému antiklerikalizmu jako povzbuzení k hlasování patřičným směrem – snadno si lze představit, kterým. Lze se zcela bez rizika vsadit, že do červnových voleb nedojde v celém jednání mezi státem a církví k o nic většímu pokroku, než v uplynulých 10 letech. Pokud se vládě podaří překonat nebo nějak obejít veto Václava Havla, může se pozice církvi v zemi dokonce ještě oproti stávajícímu stavu zhoršit. Jak v této situaci v jednání pokračovat – nebo naopak nepokračovat – to je vážná otázka, nad kterou už jistě v církvi mnozí přemýšlejí. Dosavadní jednání se státem je pro ni totiž jednoznačně kontraproduktivní.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 12. prosince 2001
Václavem Havlem vetovaná předloha z tohoto týdne visí nad církví jako vážné ohrožení jejich svobod a možností. Jablkem sváru se staly neziskové organizace typu Charity nebo třeba církevních nemocnic, které by stát nejraději viděl oddělené od církve a tím, alespoň nepřímo, pod svou kontrolou. Je to postup, který máme ještě v čerstvé paměti z dob konzolidace komunistické totality v padesátých letech. Zrušením přímých vazeb mezi aktivitami a jejich provozovatelem byla tehdy vytvořena všeobecná závislost všech na státní administrativě, to je na státu, který pak mohl takto závislé, nesvobodné lidi, bez zábran manipulovat. Vytvořil tím sice nechtěně hospodářský marasmus, na který nakonec sám zašel, ale to byl v prvních letech málo viditelný trend.
Co je cílem současné vlády s její předlohou zákona, omezujícího aktivity církve? Je těžké ubránit se podezření, že i ona, 12 let po pádu komunizmu, usiluje o kontrolu dnes církevních aktivit, bez ohledu na důsledky své dirigistické mánie. Je to v rozporu s právy a svobodami, ke kterým se Česká republika formálně hlásí, s naší nedávnou komunistickou zkušeností a také s prostým selským rozumem.
Jistě tu už hrají svou úlohu parlamentní volby, které se už rýsují na obzoru. Spor s církví lze dobře instrumentalizovat a nabídnout tradičnímu českému antiklerikalizmu jako povzbuzení k hlasování patřičným směrem – snadno si lze představit, kterým. Lze se zcela bez rizika vsadit, že do červnových voleb nedojde v celém jednání mezi státem a církví k o nic většímu pokroku, než v uplynulých 10 letech. Pokud se vládě podaří překonat nebo nějak obejít veto Václava Havla, může se pozice církvi v zemi dokonce ještě oproti stávajícímu stavu zhoršit. Jak v této situaci v jednání pokračovat – nebo naopak nepokračovat – to je vážná otázka, nad kterou už jistě v církvi mnozí přemýšlejí. Dosavadní jednání se státem je pro ni totiž jednoznačně kontraproduktivní.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 12. prosince 2001
