Duchovně - historicko - liturgická úvaha o Ordo virginum
Když II. vatikánský koncil v konstituci Sacrosanctum Concilium nařídil úpravu Obřadu zasvěcených panen a včlenil kánon o zasvěcených pannách do Kodexu kanonického práva, nejednalo se o nějakou novotu, ale o návrat k něčemu, co existovalo od počátku církve a o návrat k pramenům zasvěceného života.
Když II. vatikánský koncil v konstituci Sacrosanctum Concilium nařídil úpravu Obřadu zasvěcených panen a včlenil kánon o zasvěcených pannách do Kodexu kanonického práva, nejednalo se o nějakou novotu, ale o návrat k něčemu, co existovalo od počátku církve a o návrat k pramenům zasvěceného života.
Obnovený obřad mluví ve shodě s tradicí o panenství jako o daru Ducha svatého - charismatu. Celým Písmem svatým prochází téma snoubenecké lásky Boha k jeho lidu. Ve SZ mluví Bůh o Izraeli jako o své nevěstě. Sv. Pavel píše církvi v Korintě: „Zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu“. V Knize Zjevení je Boží království líčeno jako svatba Krista s církví. A našli bychom samozřejmě mnoho dalších příkladů (tohle je opravdu povrchní prolétnutí).
Také liturgie je velmi citlivá k mysteriu církve jako nevěsty. Reflektuje přesvědčení víry, že Kristus se při slavení božských tajemství vždy sjednocuje se svou milovanou nevěstou církví .
Z církevních Otců zmiňme sv. Ambrože, který v knize O tajemstvích používá obraz nevěsty jak pro vztah mezi Kristem a církví, tak mezi Kristem a pokřtěnou duší.
Církev je nazývána nevěstou, ale také pannou a matkou.
Panna zasvěcená Kristu je podle učení Církevních Otců obrazem snoubeneckého vztahu Krista a církve, protože se jako církev má odevzdávat výlučně Kristu a službě jemu a jeho království; je tady viditelným znamením panenství církve, je nástrojem její plodnosti, svědectvím její věrnosti Kristu a eschatologickým znamením budoucího života.. Její život má být obrazem života církve – má být hlasem její modlitby, výrazem jejího milosrdenství, pomocí chudým, útěchou zarmouceným, oporou sirotků a vdov. Je tedy jako církev nevěstou, pannou a matkou.
Základem jejího povolání je snoubenecký vztah ke Kristu. Snoubenecký vztah s Kristem je pak úzce svázán s učednictvím. Jak to vyjádřil Svatý otec v promluvě k zasvěceným pannám v r. 1995: "Snoubenecká láska způsobuje, že snoubenka přejímá smýšlení a způsob života milovaného, naslouchá jeho slovům a podílí se na jeho díle, starostech i utrpení." Proto je panna vážně zavázána k vytrvalému následování Krista.
O liturgickém zasvěcování panen máme první písemné zmínky ze 4. stol. (350-400), kdy papež Liberius konsekroval v bazilice sv. Petra v Římě sestru sv. Ambrože Marcellinu. Pro obřad zasvěcení se tehdy nejčastěji užívalo výrazu "velatio virginum", protože při něm panny po vzoru svatebních zvyků přijímaly závoj na znamení změny stavu.
Víme ovšem, že panny jako zvláštní skupina - stav (latinsky ordo) existovaly v církvi již dříve, i když nevíme, zda byly již tehdy liturgicky zasvěcovány.
V Písmu svatém (Sk - 21 kap.) nacházíme zmínku o čtyřech dcerách jáhna Filipa - prorokyních a pannách. Víme, že sám sv. Pavel žil v celibátu a psal o panenství pro Boží království, stejně tak v Matoušově evangeliu najdeme Kristova slova o těch, kdo se manželství zřekli pro Boží království.
Ve 2. stol. Tertulián patrně jako první použil pro panny výraz Sponsa Christi - Nevěsta Kristova Ve 3. stol. dochází k velkému rozkvětu povolání k panenství zvláště v Egyptě a severní Africe. Z 3. stol. také známe řadu panen - mučednic (Cecílie, Anežka, Agáta, Lucie..).
O pannách a pannám pak píše mnoho Církevních Otců (Ambrož, Jan Zlatoústý, Cyprián, Atanáš, Leander Sevilský, Augustin, Metoděj z Olympu). Jejich spisy obsahují teologii zasvěcení, povzbuzení a duchovní rady pannám, nebo napomenutí, pokud nežily tak, jak měly.
Panny původně žily dále ve svých rodinách a věnovaly se modlitbě a skutkům milosrdenství. V chrámech měly svá vyhrazená místa. Od 4. stol. pozorujeme, že některé se začínají sdružovat do skupin. Těmto skupinám biskupové dávali různá pravidla, nebo přejaly pravidla mnišská a vznikly z nich první kláštery. Pro obě skupiny panen (jak žijícím ve světě, tak v klášteře) se zprvu užíval jeden obřad zasvěcení. V 10. stol. ale najdeme v Římsko-germánském pontifikálu obřady dva - jeden pro panny ve světě, druhý pro panny v klášteře. Ve 12. stol. po liturgických reformách je zde opět jen jeden obřad, ale zasvěcování panen ve světě je stále řidší, dokonce se potlačuje, a pokud chce nějaká žena zachovávat panenství mimo klášter, neusiluje už většinou o církevní stvrzení svého způsobu života. (Takovým projevem touhy po tomto životě bylo hnutí bekyň, nebo také tyto panny nacházely zázemí ve III. řádech.) Zasvěcení panen se zachovalo jen v některých klášterech - zejména benediktinek a kartuziánek. Od počátku 20. stol. se snažili někteří biskupové a opati obnovit toto zasvěcení pro ženy žijící mimo kláštery (zdá se, že někteří je i použili) a dotazovali se v této věci Kongregace pro řeholníky. Zprvu byla jejich žádost odmítána, ale vznik a potvrzení sekulárních institutů a zkušenosti z působení žen v Katolické akci napomohly ke změně smýšlení a otevřely cestu i ke kanonickému obnovení stavu zasvěcených panen.
Obřad zasvěcení panen „je počítán k nejcennějším pokladům římské liturgie“, jak se v praví v jeho úvodu. Jím je panna přijata do stavu zasvěcených osob a stává se znamením lásky církve ke Kristu a eschatologickým obrazem nebeské Nevěsty a budoucího života. Církev při něm vyprošuje pannám Boží milost a vylití darů Ducha Svatého.
Panny se mají podle svých darů a podmínek věnovat modlitbě, pokání, milosrdenství a apoštolátu. Obřad stanoví také další podmínky pro přijetí zasvěcení a podřizuje rozhodnutí o přijetí a zasvěcení kandidátek místnímu biskupovi. Dnešní obřad nestanovuje věkovou hranici zasvěcení (jako to bylo dříve: starověká Afrika - 25 let, později v Itálii až 40. Dnes ji může stanovit partikulární právo), ale mluví o určité zralosti a životní zkušenosti, která je vyzkoušena věřícími a dává záruku vytrvalosti života v čistotě a službě církvi.
Pro snoubenecký charakter tohoto povolání se doporučuje zasvěcení konat zejména o svátcích spojených s tajemstvím Vtělení, ve velikonočním oktávu, velikonočních nedělích či svátcích Panny Marie. Má se konat v katedrále, pokud okolnosti nedoporučují jinak, a koná ho diecézní biskup (jako hlava místní církve a symbolicky na místě Kristově). Koná se při mši sv., která má vlastní formulář. K bohoslužbě slova je možno vybrat zvláštní texty. (To vše samozřejmě pokud je to podle liturgických předpisů možné.)
Obřad začíná po evangeliu. Po vstupních ceremoniích a homilii klade biskup kandidátce 3 otázky: zda chce zachovávat slib svatého panenství a vytrvat ve službě Bohu a církvi až do poslední chvíle svého života, zda chce následovat Krista, jak to ukládá evangelium, a zda se chce zasvětit Kristu a slavnostně se sním zasnoubit. Následují litanie.
Po nich panny do rukou biskupa obnoví své rozhodnutí zachovávat panenství a následování Krista (sequela Christi).
Pak následuje pilíř obřadu – je to zásvětná modlitba pocházející ze 4. stol., která je připisovaná papeži Lvu Velikému. Tato modlitba je obsažena ve všech Pontifikálech od IV. stol. Je v ní shrnuta teologie zasvěceného panenství. Chválí Boha za jeho lásku k lidem, za dar panenství, a vyprošuje pro panny milost vytrvání a všechny potřebné dary Ducha svatého. Končí nádherným zvoláním, které já osobně chápu jako zpečetění smlouvy s Kristem:
Ať hoří láskou,
ale ať mají zalíbení jen v Tobě.
Ať si pro svůj život zaslouží chválu,
ale ať po ní netouží.
Ať tě oslavují svatostí těla i čistotou duše,
ať je láska vede k tomu, aby ti oddaně sloužily
a chránily se toho, co by tě mohlo zarmoutit.
Buď jejich slávou, jejich radostí, jejich touhou,
ve smutku jim buď útěchou,
v nerozhodnosti rádcem,
v bezpráví obhájcem;
v protivenstvích ať u tebe nacházejí trpělivost,
v chudobě hojnost;
v hladu buď jejich pokrmem,
v nemoci lékem.
Ať v tobě mají všechno,
vždyť si tě vyvolily nade všechno.
Po této modlitbě přijímají panny znaky svého zasvěcení - prsten (od 10. stol. analogicky se svatebními zvyky), závoj, chtějí-li (jeho užíváni je doloženo od 4. stol.), a breviář (od 15. stol.), podle místních zvyků i další. Pak pokračuje mše svatá.
Zasvěcená panna je součástí diecéze a místní církve, ve které žije a je odpovědná diecéznímu biskupovi. Každá panna si může svobodně zvolit,zda bude žít sama, nebo v rodině, nebo ve společenství s jinými.
V souč. době v ČR je 17 zasvěcených panen a 10 kandidátek. (3 z nás pracují v sekretariátu biskupa, 5 je pastoračních asistentek, 1 maminka v SOS vesničce, 1 zdravotní sestra, 1 učitelka, 5 důchodkyň. Ty, které chtějí, se 2x do roka scházejí a zúčastňují se společných exercicií. Pro srovnání se světem: ve Francii je asi 400 zasvěcených panen, 200 ve Španělsku a Argentině, kolem 100 v Itálii, USA, řádově desítky v Německu, Velké Británii, Polsku, Kanadě, Jordánsku. Pomocí internetu máme kontakt se zasvěcenými pannami v Argentině, Německu, Dánsku, USA, Kanadě, písemně ve Francii, Polsku, Alžíru). V naší diecézi jsme 3 a jedna kandidátka.
Více zde: www.volny.cz/organo/ov
Také liturgie je velmi citlivá k mysteriu církve jako nevěsty. Reflektuje přesvědčení víry, že Kristus se při slavení božských tajemství vždy sjednocuje se svou milovanou nevěstou církví .
Z církevních Otců zmiňme sv. Ambrože, který v knize O tajemstvích používá obraz nevěsty jak pro vztah mezi Kristem a církví, tak mezi Kristem a pokřtěnou duší.
Církev je nazývána nevěstou, ale také pannou a matkou.
Panna zasvěcená Kristu je podle učení Církevních Otců obrazem snoubeneckého vztahu Krista a církve, protože se jako církev má odevzdávat výlučně Kristu a službě jemu a jeho království; je tady viditelným znamením panenství církve, je nástrojem její plodnosti, svědectvím její věrnosti Kristu a eschatologickým znamením budoucího života.. Její život má být obrazem života církve – má být hlasem její modlitby, výrazem jejího milosrdenství, pomocí chudým, útěchou zarmouceným, oporou sirotků a vdov. Je tedy jako církev nevěstou, pannou a matkou.
Základem jejího povolání je snoubenecký vztah ke Kristu. Snoubenecký vztah s Kristem je pak úzce svázán s učednictvím. Jak to vyjádřil Svatý otec v promluvě k zasvěceným pannám v r. 1995: "Snoubenecká láska způsobuje, že snoubenka přejímá smýšlení a způsob života milovaného, naslouchá jeho slovům a podílí se na jeho díle, starostech i utrpení." Proto je panna vážně zavázána k vytrvalému následování Krista.
O liturgickém zasvěcování panen máme první písemné zmínky ze 4. stol. (350-400), kdy papež Liberius konsekroval v bazilice sv. Petra v Římě sestru sv. Ambrože Marcellinu. Pro obřad zasvěcení se tehdy nejčastěji užívalo výrazu "velatio virginum", protože při něm panny po vzoru svatebních zvyků přijímaly závoj na znamení změny stavu.
Víme ovšem, že panny jako zvláštní skupina - stav (latinsky ordo) existovaly v církvi již dříve, i když nevíme, zda byly již tehdy liturgicky zasvěcovány.
V Písmu svatém (Sk - 21 kap.) nacházíme zmínku o čtyřech dcerách jáhna Filipa - prorokyních a pannách. Víme, že sám sv. Pavel žil v celibátu a psal o panenství pro Boží království, stejně tak v Matoušově evangeliu najdeme Kristova slova o těch, kdo se manželství zřekli pro Boží království.
Ve 2. stol. Tertulián patrně jako první použil pro panny výraz Sponsa Christi - Nevěsta Kristova Ve 3. stol. dochází k velkému rozkvětu povolání k panenství zvláště v Egyptě a severní Africe. Z 3. stol. také známe řadu panen - mučednic (Cecílie, Anežka, Agáta, Lucie..).
O pannách a pannám pak píše mnoho Církevních Otců (Ambrož, Jan Zlatoústý, Cyprián, Atanáš, Leander Sevilský, Augustin, Metoděj z Olympu). Jejich spisy obsahují teologii zasvěcení, povzbuzení a duchovní rady pannám, nebo napomenutí, pokud nežily tak, jak měly.
Panny původně žily dále ve svých rodinách a věnovaly se modlitbě a skutkům milosrdenství. V chrámech měly svá vyhrazená místa. Od 4. stol. pozorujeme, že některé se začínají sdružovat do skupin. Těmto skupinám biskupové dávali různá pravidla, nebo přejaly pravidla mnišská a vznikly z nich první kláštery. Pro obě skupiny panen (jak žijícím ve světě, tak v klášteře) se zprvu užíval jeden obřad zasvěcení. V 10. stol. ale najdeme v Římsko-germánském pontifikálu obřady dva - jeden pro panny ve světě, druhý pro panny v klášteře. Ve 12. stol. po liturgických reformách je zde opět jen jeden obřad, ale zasvěcování panen ve světě je stále řidší, dokonce se potlačuje, a pokud chce nějaká žena zachovávat panenství mimo klášter, neusiluje už většinou o církevní stvrzení svého způsobu života. (Takovým projevem touhy po tomto životě bylo hnutí bekyň, nebo také tyto panny nacházely zázemí ve III. řádech.) Zasvěcení panen se zachovalo jen v některých klášterech - zejména benediktinek a kartuziánek. Od počátku 20. stol. se snažili někteří biskupové a opati obnovit toto zasvěcení pro ženy žijící mimo kláštery (zdá se, že někteří je i použili) a dotazovali se v této věci Kongregace pro řeholníky. Zprvu byla jejich žádost odmítána, ale vznik a potvrzení sekulárních institutů a zkušenosti z působení žen v Katolické akci napomohly ke změně smýšlení a otevřely cestu i ke kanonickému obnovení stavu zasvěcených panen.
Obřad zasvěcení panen „je počítán k nejcennějším pokladům římské liturgie“, jak se v praví v jeho úvodu. Jím je panna přijata do stavu zasvěcených osob a stává se znamením lásky církve ke Kristu a eschatologickým obrazem nebeské Nevěsty a budoucího života. Církev při něm vyprošuje pannám Boží milost a vylití darů Ducha Svatého.
Panny se mají podle svých darů a podmínek věnovat modlitbě, pokání, milosrdenství a apoštolátu. Obřad stanoví také další podmínky pro přijetí zasvěcení a podřizuje rozhodnutí o přijetí a zasvěcení kandidátek místnímu biskupovi. Dnešní obřad nestanovuje věkovou hranici zasvěcení (jako to bylo dříve: starověká Afrika - 25 let, později v Itálii až 40. Dnes ji může stanovit partikulární právo), ale mluví o určité zralosti a životní zkušenosti, která je vyzkoušena věřícími a dává záruku vytrvalosti života v čistotě a službě církvi.
Pro snoubenecký charakter tohoto povolání se doporučuje zasvěcení konat zejména o svátcích spojených s tajemstvím Vtělení, ve velikonočním oktávu, velikonočních nedělích či svátcích Panny Marie. Má se konat v katedrále, pokud okolnosti nedoporučují jinak, a koná ho diecézní biskup (jako hlava místní církve a symbolicky na místě Kristově). Koná se při mši sv., která má vlastní formulář. K bohoslužbě slova je možno vybrat zvláštní texty. (To vše samozřejmě pokud je to podle liturgických předpisů možné.)
Obřad začíná po evangeliu. Po vstupních ceremoniích a homilii klade biskup kandidátce 3 otázky: zda chce zachovávat slib svatého panenství a vytrvat ve službě Bohu a církvi až do poslední chvíle svého života, zda chce následovat Krista, jak to ukládá evangelium, a zda se chce zasvětit Kristu a slavnostně se sním zasnoubit. Následují litanie.
Po nich panny do rukou biskupa obnoví své rozhodnutí zachovávat panenství a následování Krista (sequela Christi).
Pak následuje pilíř obřadu – je to zásvětná modlitba pocházející ze 4. stol., která je připisovaná papeži Lvu Velikému. Tato modlitba je obsažena ve všech Pontifikálech od IV. stol. Je v ní shrnuta teologie zasvěceného panenství. Chválí Boha za jeho lásku k lidem, za dar panenství, a vyprošuje pro panny milost vytrvání a všechny potřebné dary Ducha svatého. Končí nádherným zvoláním, které já osobně chápu jako zpečetění smlouvy s Kristem:
Ať hoří láskou,
ale ať mají zalíbení jen v Tobě.
Ať si pro svůj život zaslouží chválu,
ale ať po ní netouží.
Ať tě oslavují svatostí těla i čistotou duše,
ať je láska vede k tomu, aby ti oddaně sloužily
a chránily se toho, co by tě mohlo zarmoutit.
Buď jejich slávou, jejich radostí, jejich touhou,
ve smutku jim buď útěchou,
v nerozhodnosti rádcem,
v bezpráví obhájcem;
v protivenstvích ať u tebe nacházejí trpělivost,
v chudobě hojnost;
v hladu buď jejich pokrmem,
v nemoci lékem.
Ať v tobě mají všechno,
vždyť si tě vyvolily nade všechno.
Po této modlitbě přijímají panny znaky svého zasvěcení - prsten (od 10. stol. analogicky se svatebními zvyky), závoj, chtějí-li (jeho užíváni je doloženo od 4. stol.), a breviář (od 15. stol.), podle místních zvyků i další. Pak pokračuje mše svatá.
Zasvěcená panna je součástí diecéze a místní církve, ve které žije a je odpovědná diecéznímu biskupovi. Každá panna si může svobodně zvolit,zda bude žít sama, nebo v rodině, nebo ve společenství s jinými.
V souč. době v ČR je 17 zasvěcených panen a 10 kandidátek. (3 z nás pracují v sekretariátu biskupa, 5 je pastoračních asistentek, 1 maminka v SOS vesničce, 1 zdravotní sestra, 1 učitelka, 5 důchodkyň. Ty, které chtějí, se 2x do roka scházejí a zúčastňují se společných exercicií. Pro srovnání se světem: ve Francii je asi 400 zasvěcených panen, 200 ve Španělsku a Argentině, kolem 100 v Itálii, USA, řádově desítky v Německu, Velké Británii, Polsku, Kanadě, Jordánsku. Pomocí internetu máme kontakt se zasvěcenými pannami v Argentině, Německu, Dánsku, USA, Kanadě, písemně ve Francii, Polsku, Alžíru). V naší diecézi jsme 3 a jedna kandidátka.
Více zde: www.volny.cz/organo/ov
