Událost proměnění Páně zažili JEN NĚKTEŘÍ učedníci a navíc JEN JEDNOU... Stejně tak, když jsme se my stali Ježíšovými učedníky, můžeme si být jistí, že je nám Pán blízko v naší všednosti a každodennosti. A jestli něco zvláštního prožíváme nebo ne – to není tak podstatné.
Zkušenost na táboře: vzdálenost od běžného prostředí a mnoho zážitků…
V létě se děti účastní různých táborů a možná zažívají něco podobného tomu, co popisuje evangelium v události proměnění Páně na hoře: vzdálenost od běžného prostředí; stany; obavy i fascinující zážitky. A mnohdy se tak děti z tábora nechtějí ani vrátit domů. I když většina z nás už nejezdí pod stan, dnešní evangelium se nás týká a rád bych se zastavil u jediné skutečnosti.
Nepoměr: tolik let chodili s Ježíšem a jen jednou zažili takovou událost
Evangelium začínalo slovy: Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a Jana. Šest dní, které Matouš explicitně zmiňuje a které uplynuly od poslední epizody, od vyznání u Caesareje Filipovy, je předmětem různých výkladů: Někdo říká, že to je narážka na Mojžíše, který byl na hoře Sinaj 6 dní, než se mu zjevil Hospodin s desaterem. Někdo jiný, že to je doklad o tom, že se tato událost odehrála o slavnosti stánků, šest dní po slavnosti smíření. Ještě někdo, že to je sedmý den, den odpočinutí.
Ale mně se zdá nejpravděpodobnější výklad, že prostě Ježíš s učedníky byl prostě na cestě šest dní, než došli k hoře Tábor, že to byla hora vzdálená šest dní cesty.
Skutečnost, že učedníci šest dní putovali po Izraeli a vystupovali na horu a pak zažili chvíli Boží slávy a slyšeli jednu větu Boha Otce ukazuje určitý nepoměr, který je ještě zřejmější když si uvědomíme, že učedníci strávili po Ježíšově boku v Judsku a Galileji tři roky, a jen jednou za celou tu dobu viděli tuto Ježíšovu slávu, jen jednou slyšeli Otcův hlas.
Naše životy jsou obyčejné
Tenhle nepoměr právě dobře vystihuje to, co prožíváme také my: většina našeho života je obyčejná, každodenní, všední a prožitek Boží slávy, slyšení Božího hlasu, posvátná bázeň, která na nás padne, to není něco, co by přicházelo často. Slovy bratří Nedvědů – dvakrát či třikrát to ne – i jednou je moc.
Takhle to měli i učedníci. A dokonce devět z nich takový zážitek neprožilo ani jednou za svůj život! Protože na horu vzal Ježíš jen Jana, Jakuba a Petra. Ostatních devět vedl sice šest dní po Izraeli, ale pak je zanechal pod horou…
Život s Bohem není o zážitcích
Protože žijeme ve společnosti založené na zážitcích, mohli bychom podlehnout dojmu, že také život s Bohem je o mimořádných zážitcích.
Dnešní evangelium nás chce upokojit: jestliže nemáme žádné mimořádné zážitky s Bohem, jestliže se modlíme a nic necítíme, jestliže jsme na mši a nic zvláštního neprožijeme, nebo milujeme své bližní jako sami sebe a nemáme pocit, že by nás Bůh podporoval svou láskou, neznamená to, že jsme špatní křesťané nebo že něco děláme špatně.
Křesťanství je mnohem více než v události proměnění charakterizováno onou šestidenní cestou. Vždyť těch šest dní, když putovali k hoře, byli učedníci s Ježíšem, právě na té obyčejné cestě. A po tři roky, kdy učedníci neviděli, že by Ježíšova tvář zářila, ale byli blízko svému Pánu.
Stejně tak, když jsme se my stali Ježíšovými učedníky, můžeme si být jistí, že je nám Pán blízko, v naší všednosti a každodennosti. A jestli něco zvláštního prožíváme nebo ne – to není tak podstatné.
Poučit se můžeme z eucharistie, kterou nyní slavíme. Ježíš svou největší blízkost ukryl do něčeho tak obyčejného, jako je chléb. Vždyť co je všednějšího, než vzít si kousek chleba? A přesto, když jíme tento chléb, objektivně jsme Ježíši nejblíže, jak to jde. Jsme mu dokonce blíže než ti tři apoštolové na hoře. Ať už máme při přijímání nějaké prožitky, nebo ne. Eucharistie, svaté přijímání, nám také dává sílu, abychom věřili v Ježíšovu blízkost i během následujících šesti dní, naší každodennosti.
***
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“ Mt 17,1-9
