Papež František v sobotu 2. března 2024 přijal skupinu italských rodičů, kteří prožili ztrátu dítěte a sdružili se ve skupině nazvané „Talitha kum“. Tito laici svépomocí upravili jeden severoitalský klášter, kde se scházejí a kde je duchovně doprovází italský kněz a teolog, servita Ermes Ronchi.

Banalita náboženských či sentimentálních slov

„Nejdříve si přeji pohlédnout vám do tváře, s otevřenou náručí přijmout vaše příběhy poznamenané bolestí a nabídnout pohlazení vašemu srdci, zlomenému a probodenému jako Ježíšovo srdce na kříži“, oslovil papež František své hosty a pokračoval:

„Ztráta dítěte je zkušenost, která neuznává teoretické popisy a odmítá banalitu náboženských či sentimentálních slov, sterilní povzbuzení nebo příležitostné fráze, které by sice chtěly utěšit, ale nakonec ještě více zraňují ty, kteří stejně jako vy denně čelí těžkému vnitřnímu boji. Nesmíme upadnout do postoje Jobových přátel, kteří se snaží ospravedlnit utrpení a dokonce se uchylují k náboženským teoriím. Jsme spíše povoláni napodobovat Ježíšovo dojetí a soucit tváří v tvář bolesti, které ho vedly k tomu, aby na vlastním těle zakusil utrpení světa“.

Nesnesitelná a nevysvětlitelná bolest se musí přimknout k modlitbě

Bolest, zvláště když je tak nesnesitelná a nevysvětlitelná, se musí přimknout jedině k modlitbě, která dnem i nocí volá k Bohu, která se někdy vyjadřuje absencí slov, která se nesnaží vyřešit drama, ale naopak obývá stále se vracející otázky: „Proč, Pane? Proč se mi to stalo? Proč jsi nezasáhl? Kde jsi, zatímco lidstvo trpí a mé srdce oplakává nepřekonatelnou ztrátu?“.

„Bratři a sestry, tyto otázky, které uvnitř pálí a zneklidňují srdce, však zároveň otevírají záblesky světla, které nám dávají sílu jít vpřed. Není totiž nic horšího než umlčet a utlumit bolest, odstranit traumata, aniž bychom se s nimi vyrovnali, k čemuž tento svět často svádí. Otázka, která se k Bohu vznáší jako výkřik, je naopak spásná. Je to modlitba. Jestliže nutí člověka zahloubat se do bolestné vzpomínky a oplakávat ztrátu, stává se zároveň prvním krokem k vzývání a otevírá člověku cestu k přijetí útěchy a vnitřního pokoje, které Bůh neopomene dát“.

Ježíš kráčí s námi a stojí vedle nás

Na evangelní epizodě o Jairově dceři papež vysvětlil, že v utrpení Bůh neodpovídá slovy nebo teoriemi, avšak tím, že kráčí s námi, že stojí vedle nás.

„Ježíš se nechal zasáhnout naší bolestí, šel stejnou cestou jako my a nenechává nás samotné, ale osvobozuje nás od břemene, které nás tísní, nese ho za nás a s námi. A stejně jako v oné epizodě chce Bůh přijít do našeho domova, do domova našeho srdce a do domova našich rodin rozvrácených smrtí: chce nám být nablízku, chce se dotknout našeho trápení, chce nám podat svou ruku, aby nás pozvedl, jako to udělal s Jairovou dcerou. Chce osušit vaše slzy a chce vás ujistit: smrt nemá poslední slovo. Bůh vás nenechává bez útěchy. A chce vzít za ruku i vás, abyste ve světle velikonočního tajemství i vy slyšeli jeho hlas, který vám opakuje: Vstaňte, neztrácejte naději, nezhášejte radost ze života!“