Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus A)
Doba vánoční / Stůl slova

Vánoční doba

Liturgie vánoční doby má jedno ústřední téma - narození Mesiáše, teologicky přesně vyjádřeno - téma vtělení. Tedy skutečnost, že se Bůh stal člověkem a vstoupil natrvalo do lidských dějin. Přesto je liturgie vánoční doby dost členitá a ukazuje tak toto výchozí tajemství Ježíšova života z mnoha úhlů pohledu. Především je to samotný betlémský příběh, příběh Ježíšova narození. Ten se ale v liturgii slavnosti Narození Páně, která má kromě vigilie tři další mešní formuláře (v noci, za svítání a ve dne) ihned prolíná jak s Ježíšovou preexistencí, tedy s jeho bytím u Otce před vtělením, tak s tématem vtělení i s tématem našeho přijetí za syny. V Janově prologu (Jan 1,1-18) máme toto všechno obsaženo a v modlitbách mešní liturgie rozvedeno.

Dalšími stěžejními body vánočního okruhu jsou dva svátky, zvýrazňující Ježíšův pozemský život a jeho souvislosti: svátek Svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa a slavnost Matky Boží, Panny Marie 1. ledna. Ten zdůrazňuje Mariino mateřství a tím jak její roli Bohorodičky, tak Ježíšovo skutečné lidství. Slavnost Zjevení Páně spojuje do velké míry tradici křesťanského východu a západu. Tento svátek je ústředním bodem pro liturgii východu, kde nejde zdaleka tak o mudrce, jako o Ježíšovo zjevení, tedy o Boží sebesdělení se člověku. Liturgické texty - na rozdíl od stále přítomné lidové tradice - věnují pozornost právě tomuto zjevení Boha pohanům i Židům.

Slavnost Křtu Páně, která vánoční okruh uzavírá, naznačuje zřetelně, kdo je Ježíš - je to Otcův milovaný Syn - a proč přišel - aby naplnil to, co Jan Křtitel ohlašoval. Tedy aby naplnil to, co Starý zákon přislíbil a předpověděl. Zde ovšem definitivně končí jakákoliv vánoční sladkost a začíná někdy dost drsná realita Ježíšova života, který je žit mezi námi hříšníky a ve prospěch nás hříšníků. Realita, končící Ježíšovou smrtí a naším vykoupením.



Narození Páně

Vigilie (Štedrý večer)


Rozbor textu

1. čtení Iz 62,1-5

Text nás vede do doby, kdy se izraelský národ vracel z babylonského zajetí. Byla to doba plná naděje a také velké potvrzení věrnosti Hospodinovy. Neopustil nevěrný národ, nezrušil svá zaslíbení, nenechal ho natrvalo v hanbě. To je ukazováno Izraelitům velmi srozumitelným obrazem - žena, která nezůstane osamělá a opuštěná, která dostane muže, byla zbavena hanby. Podobně se vedlo Izraeli. Pro nás pak je tento čin věrnosti Hospodina dovršen Mariiným mateřstvím a Ježíšovým narozením. Proto se text objevuje ve vánoční liturgii.


2. čtení Sk 13, 16-17. 22-25

Toto čtení nás uvádí do života vznikající církve, do okruhu Pavlova misionářského působení. Pavel se snažil Židům ukázat kontinuitu Božího jednání, která příchodem Ježíše - Mesiáše vrcholí. V několika slovech rekapituluje dějiny Izraele, zvýrazní v nich největší postavu naděje - krále Davida - a Ježíše označí za Davidova potomka. To bylo pro Izraelity nejvýraznější zvěstování skutečnosti, že Ježíš je od Boha přišlý Mesiáš, potomek Davidův. Pavel ovšem nezapomíná ani na nesmírně populární postavu, totiž na Jan Křtitele a výrazně ho označuje za předchůdce, který není Mesiášem.


Evangelium Mt 1, 1-25

Kdo zná Starý zákon ví, kolik nadějí a zklamání, dobra a zla a mnohdy velmi spletitých dějů skrývá ta dlouhá řada jmen rodokmenu, zahrnující celé epochy. V tom všem se odehrává drama Boží záchrany lidstva od zmaru hříchu a věčné smrti. Nikdo z těch, kteří jsou v rodokmenu jmenováni, není dokonalý. A ani lidé tak svatí, jako jsou Josef a Maria, nejsou schopni viny odstranit. Ale všichni - i ti nedokonalí, i ti svatí, patří do Božího plánu a jsou schopni v něm sehrát svou důležitou roli. A to všechno se děje proto, aby se naplnilo slovo proroků o záchraně lidstva Bohem skrze Mesiáše.


K úvaze

V lidských dějinách se děje mnohé, ale jisté je, že se v nich také vrší hříchy. A my lidé nejsme schopni hříchy v dějinách likvidovat a zlikvidovat. To platí pořád. Víš, co je odpuštění, kterým může Ježíš zvítězit nad hříchem v tobě? Víš, jak se mění působení člověka na okolí, když je vin (a tedy zla, výčitek svědomí, strachu, nedůvěry) zbaven? Dovedeš vidět, že Ježíš, díky odpuštění, které přináší, tě uvádí do života, po němž toužíš - po němž vlastně touží každý?


Myšlenky k promluvě

Mt 1,1-25
Jsou lidé, kteří s velkou radostí, láskou a pozorností oslaví vánoční svátky, ale jinak je po celý rok Ježíš vlastně nijak nezajímá. Mnozí z nás křesťanů mívají chuť je za to kritizovat, a někdy až vyčítavě jim připomenout, že křesťanství není jen věcí vánoc. Je to sice pochopitelné, ale sotva je to oprávněné. Jakkoliv je totiž Ježíšův životní příběh fascinující, není na první pohled pochopitelná jeho souvislost s naším životem. Názorný příklad: Muzikál Jesus Christ Superstar se hraje u nás neuvěřitelně dlouho a s velkým úspěchem. A mladí lidé, kteří na něj chodí, jsou jednak uchváceni hudbou, a potom - postavou Jidášovou. Té snad nejvíc rozumějí. Ne proto, že by obdivovali zradu, ale proto, poněvadž znají sami sebe jako lidi nejisté a také ztroskotávající. Ale Ježíš zde není poznáván jako vykupitel, to je pro většinu lidí prostě jiný svět. A tento jiný svět, svět skutečné křesťanské víry - nemají spojen s vlastním světem, v němž denně žijí. Podobný problém řeší i Matoušovo a Lukášovo evangelium. Evangelisté nechtějí o Ježíšovi mluvit jako o někom, kdo se najednou a bez souvislostí objevuje v dějinách, jakoby spadlý z jiného světa. Ukazují, jak jeho příchod navazuje na to, co jejich současníci z velké části znají: na dějiny Izraele, na životy velkých postav Starého zákona, na linii nejslavnějšího z králů - Davida. To, co se dělo během staletí před Ježíšovým narozením, má být použito k tomu, aby bylo porozuměno narozenému, ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Ježíši.
I my jsme v podobné situaci. Ježíšovi dost dobře neporozumíme bez znalosti Starého zákona. Bez toho, abychom pochopili, jakým způsobem Bůh připravoval cestu k vrcholu spásy. Tedy bez Abraháma, Davida, Šalamouna a bez jejich životních příběhů. To je ovšem jen jedna část. Druhou otázkou je, jak ukážeme lidem ve svém okolí návaznost Ježíšova života jeho díla spásy, na jejich vlastní historii i na historii jejich rodu či rodiny. Jak jim ukážeme spásu a spasitele v souvislosti jejich vlastních dějin a tedy pro ně srozumitelně. Člověk, odchovaný běžnou dnešní kulturou, je snad ještě schopen jakž takž vnímat, že existuje někdo, koho my nazýváme Bohem. Ale Ježíš - spasitel, spása, Boží synovství - to jsou nesrozumitelné věci. Nezlobme se proto na něho. Ale pokusme se mu pomoci. Nemáme na to jen vánoce, máme na to celý rok.

Kapitola z knihy: Stůl slova
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství