Jak odlišit věci, které mohu ovlivnit, od těch, které ovlivnit nemůžu,
a které mě nahánějí strach a obavy? Jak se se strachem vypořádat?
Každý máme (někdy) strach a je dobré si to přiznat
Nedělejme si o sobě nepatřičné iluze. Strach je v zásadě přirozená rekce na ohrožení. A ohrožení jsme všichni – ne jen my senioři. Pokud nás vede strach z nakažení a nemoci k rozumnému uspořádání života a vztahů, je vlastně našim pomocníkem. Pokud ale strachu propadáme a on nás dlouhodobě paralyzuje, představuje nepatřičnou zátěž. Nestačí ovšem jen říkat sobě nebo druhým „neboj se“. Bojím se a mám si to přiznat. Není to zrada na mé křesťanské víře. Ale strach nemá být to jediné, co zaplňuje mé myšlení a jednání. Potřebuji mít aktivně i jiné starosti a zájmy. Ne, abych zapomenul, ale abych se jen nevěnovat svým obavám.
Přijmout ve víře to, co mne ohrožuje a co nemohu odstranit
To asi nejtěžší a nejlepší je dojít v úvahách a modlitbách tak daleko, abych skutečně přijal to, co mne ohrožuje a co v tom případě nemohu odstranit. Tedy možnost nakažení, onemocnění i smrti. Nemohu to ale nikomu ani sobě nějak nařídit. Mohu ale ve svých úvahách tím směrem jít a žádat Pána o pomoc na cestě, která se připojuje k jeho cestě křížové. A to s výhledem na vyústění mého života v setkání s Trojjediným Bohem, ať už to bude brzy nebo kdoví kdy. Tedy usilovat o plnou velikonoční víru.
