Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
Těla a Krve Páně - B / Petr Šabaka

Když je přinášen chléb a víno, tak na tuto misku klademe vše, čím jsme, co děláme, své prosby i poděkování – vše, co má být proměněno.

Oběť

Promluva na slavnost Těla a Krve Páně B

„Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: ,Vezměte, toto jest mé tělo.‘ (…) ,Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé. ‘“ (Mk 14, 22).

Možná někdo z vás to také zná: Probudíte se a víte, co uděláte nebo řeknete. Zkrátka nápad je tu. I dnes jsem se probudil a ihned jsem věděl, že tu dnes chci před vámi stát a kázat. Dokonce jsem poprvé za dva roky požádal otce Františka, abych si mohl vzít službu Božího slova.

Ono téma, které mne napadlo je slovo „oběť“. Nejprve bych se chtěl spolu s vámi zamyslet nad tímto slovem, pak ho vztáhnout na eucharistii a nakonec z toho vyvodit nějaký praktický závěr, jak se to při kázání vyžaduje.

Oběť je zvláštní typ daru. Není to almužna – dar, který vyjadřuje lidskou solidaritu. Nejedná se ani o dar jako takový – předmět, kterým vyjadřujeme (zhmotňujeme) svou lásku vůči někomu blízkému. Oběť je dar Bohu, dar, který je zničen. Z toho vyplývá, že věc, kterou jsem mohl využít pro almužnu, nebo pro svůj prospěch směřuji do jiné duchovní dimenze. Oběť se tak stává vyjádřením živé víry. A my můžeme domyslet, že oběť bez vnitřního postoje k Bohu je buď plytkým ritualismem, nebo magií.

Každý člověk je tvor náboženský. Má v sobě od Boha stvořený prostor pro tajemství, pro přesažnost života, pro Boha. A každý člověk, dotýká-li se této roviny, touží se tajemství poklonit a na dary odpovědět darem.

Všechny lidské oběti byly jednoho dne absorbovány tou jedinou Kristovou obětí na dřevu kříže. List Židům to komentuje slovy: „Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, ,až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu‘. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.“ (Žid 10, 11-14) Z toho plyne fakt, že ani my už nemusíme přinášet Bohu žádné oběti. Kromě jediné: eucharistie.

Podle víry církve nepřinášíme mnoho obětí ale jedinou. Eucharistie je oběť, která je neustále aktualizována, zpřítomňována a ne zmnožována. A pokud snad cítíme, že potřebujeme něco obětovat, pak to, co chceme obětovat, ztotožníme s obětí Ježíšovou. Z tohoto důvodu církev chápe „liturgii (mše) jako vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (Sacrosanctum consilium, 10).

Závěrečnou úvahu bych chtěl věnovat nějakému konkrétnímu závěru, který vyrůstá z mých předchozích slov. Zdůraznil bych tři věci.

Když je přinášen chléb a víno, tak na tuto misku klademe vše, čím jsme, co děláme, své prosby i poděkování – vše, co má být proměněno. Jsem rád, že se tak v Moravské Třebové děje.

S tím souvisí vrchol eucharistické modlitby, vlastní akt obětování a tím je okamžik, když kněz pozdvihne misku a kalich k nebi a pronáší slova: „Skrze něho a s ním a v něm je všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí …“

A pak skrze účast na této oběti, skrze přijímání Těla Krve Páně přijímáme plody stromu života, sousto z nebeské hostiny, pokrmu vítězů nad smrtí. Máme účast na nebeské liturgii, na hostině, která je díky Kristu i pro nás připravena před Boží tváří.

To nás přeci nemůže nechat netečnými. To nás musí povzbudit přijímat tento pokrm co nejčastěji, a tak prorůstat do věčnosti.

Nejdražší dar na zemi

Promluva na Slavnost Těla a Krve Páně B

„A řekl jim: ‚Toto je má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé‘“ (Mk 14,24). Když chodím dávat krev a dívám se na vak, který se v několika málo minutách zaplní mou krví, napadají mne podobná slova: Toto je moje krev. Prolévá se za někoho, koho ani neznám. Zaslouží si to ten člověk? Nebo moje krev bude prolita nadarmo? Určitě bude můj dar potřebovat. Také se modlím za ty, kteří mohli být díky daru mé krve zachráněni.

Pán Ježíš učinil něco podobného, ale s tím rozdílem, že dárcovství krve je takovým pokojným způsobem, jak se obětovat. V sekvenci Chval, Sióne, Spasitele, která je určena pro dnešní den slyšíme:

Duch nechápe, nevidí to,

co je živé víře vryto

nad řád běžných lidských cest.

Pod různými způsobami

v znameních skryt žije s námi

nejdražší dar na zemi.

Díky Boží moci Ježíš přislíbil, že pokrm a nápoj, který dnes pokládáme na oltář, mocí Ducha svatého, promění svou podstatu. Stanou se Tělem a Krví. Ježíš nás sice jako člověk nepotkal, nepotřásl si naší pravicí, nebyl v našem domě, nenaslouchal našim slovům, ale jako ten, který je po pravici Nebeského Otce ano. On nás zná, on ví, že hladovíme, že ztrácíme orientaci, že umíráme. A proto znovu i dnes se nám dává jako Zachránce – Spasitel.

Budeme hledět do misky a kalicha a budeme konstatovat: Toto je Ježíšovo tělo, toto je jeho krev. Dar pro mne. Nepřijme s užitkem ten, v kom se tento dar nestane začátkem rozhovoru. Odpověď na dar je vděčnost, rozhodnutí, další obdarování.

Autor: Šabaka Petr

Témata: Eucharistie | Těla a krve Páně (Boží tělo) | kázání, homilie

Související texty k tématu:

Eucharistie

Eucharistie do našich konkrétních životních podmínek Eucharistie je pokrmem, který člověka udržuje při životě během jeho dlouhého exodu pouští lidské existence. Stejně jako mana pro lid Izraele, je také eucharistie pro každou křesťanskou generaci…
Eucharistie nepatří jen do kostela Člověku by nic neprospělo být denně na mši svaté nebo i na dvou mších, kdyby byl jen polykačem hostií.
Eucharistie pozvedá člověka z omezenosti Je to stálý proces v životě křesťana a církve, proces, který je naprosto nepostradatelný.
Ježíš se stal chlebem, aby utišil náš hlad ... po lásce (Matka Tereza)
Když jdeš k přijímání, nepřistupuj s roztaženými prsty Boží pokrm proměňuje náš život...
Moje první mše ve vězení (Václav Vaško) Tábor Nikolaj, kam mě komunisté přidělili (1954), se rozprostíral na hřebenech Krušných hor. Na krásu přírody rušivě působily dřevěné baráky tábora obtočeného dvěma vysokými ploty z ostnatého drátu.…
Věčné zřídlo máme v živém chlebu, třebaže je noc… (Jan od Kříže) Já znám ten pramen dobře, jenž prýští, tryská proudem, třebaže noc je! ... Ten živý pramen, po kterém tak toužím, zřím v chlebu života, je chlebem božím, třebaže noc je.
Další texty k tématu eucharistie, Boží tělo, mše svatá

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

22. 12. 2024, 29. 12. 2024

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Mich 5,1-4a; Žalm Žl 80,2ac+3.15-16.18-19; Žid 10,5-10
Lk 1,39-45

Často citované evangelium zachycuje zážitek víry. Maria uvěřila Božímu poslovi a vydala se za Alžbětou, zřejmě více jak sto kilometrů daleko. Ale jak obhájí to, že ač svobodná, je v jiném stavu? Její starost je však vyřešena dříve, než by cokoli musela vysvětlovat. Alžběta všechno ví! Marii se nejen „vyplatilo“ opřít se vírou o Boha, ale navíc zakusila sílu Boží moci, která nezná vzdálenost a omezení… Tuto radost a naději víry okoušíme každé Vánoce. I letos jsme pozváni uvěřit Bohu a opřít se o jeho slovo.