2. Vlastní směrnice

Proto po konzultaci s Kongregací pro nauku víry, Kongregací pro bohoslužbu a svátosti, Papežskou radou pro výklad legislativních textů a po vyslechnutí názorů ctihodných bratří kardinálů v čele dikasterií Římské kurie znovu zdůrazňuji katolické učení ohledně svátosti pokání a smíření, o níž souhrnně pojednává Katechismus katolické církve,11 a s vědomím své pastorační odpovědnosti a s plným přesvědčením o trvající nezbytnosti a účinnosti této svátosti nařizuji následující:

1. Ordináři všem vysluhovatelům svátosti pokání připomenou, že všeobecné církevní právo při aplikaci katolického učení v této oblasti zdůrazňuje, že:
a) "Individuální a úplná zpověď s rozhřešením stanoví jediný řádný způsob, jímž věřící, vědomý si těžkého hříchu, se smíří s Bohem a církví. Od této zpovědi omlouvá jedině fyzická nebo mravní nemož-nost, a v tom případě se smíření může uskutečnit jinými způsoby."12

b) Proto tedy "každý, jemuž je mocí úřadu svěřena péče o duše, je povinen postarat se, aby jemu svě-ření věřící se mohli vyzpovídat, když o to rozumně žádají, a také aby jim byla dána příležitost k indi-viduální svaté zpovědi ve dny a hodiny stanovené tak, aby jim vyhovovaly."13

Kromě toho všichni kněží, kteří mají povolení k udělování svátosti smíření, budou bez váhání ochotni vysluhovat svátost pokání, kdykoli o to věřící rozumně požádají.14 Neochota k přijetí zraněných ovcí, ba více - vyjít jim vstříc a navrátit je do ovčince -, by byla bolestným znamením nedostatku pastoračního citu u těch, kdo mají být pro své kněžské svěcení obrazem Dobrého pastýře.

2. Místní ordináři, faráři a rektoři kostelů a poutních míst mají pravidelně prověřovat, zda jsou skutečně zajištěny co nejlepší podmínky pro zpověď věřících. V místech bohoslužeb se zvláště doporučuje vidi-telná přítomnost zpovědníků během oznámených hodin, které mají být rozvrženy s ohledem na skutečné podmínky kajícníků, a také snadná dosažitelnost zpovědi před bohoslužbami a dokonce v jejich průběhu, jsou-li k dispozici jiní kněží, aby se tak vyhovělo potřebám věřících.15

3. Protože "věřící je povinen vyznat druh a počet všech těžkých hříchů, kterých se dopustil po křtu a které dosud nebyly mocí klíčů církve odpuštěny a vyznány v individuální svaté zpovědi a kterých je si po pečlivém zpytování svědomí vědom",16 ať je pokárán jakýkoli postup, který by zpověď omezoval na obecné vyznání nebo na jeden či více hříchů, považované za nejvýznamnější. S ohledem na povolání všech věřících ke svatosti je také doporučeno vyznávat se i ze všedních hříchů.17

4. Ve světle předcházejících norem a v jejich rámci musí být chápáno a správně používáno rozhřešení více kajícníků současně bez předcházející individuální zpovědi, se kterou se počítá v kán. 961 Kodexu kanonického práva. Takové rozhřešení má "výjimečný charakter"18 a "nemůže se udělovat hromadně, leč jen:
1o v nebezpečí smrti, kdy kněz nebo kněží nemají čas vyslechnout zpovědi jednotlivých kajícníků,
2o ve velké nouzi, jmenovitě tehdy, kdy pro velké množství kajícníků není dosti kněží-zpovědníků, aby mohli řádně vyslechnout zpovědi jednotlivých kajícníků ve vhodné době, takže by museli bez vlastní viny dlouho postrádat svátostnou milost nebo svaté přijímání. Nepovažuje se za velkou nouzi, když není dostatek zpovědníků jen pro velké množství kajícníků, jak se může stát o nějaké slavnosti nebo pouti."19

Případ velké nouze se upřesňuje následovně:
a) Jedná se o objektivně výjimečné situace, k nimž může dojít na misijních územích nebo ve spole-čenstvích izolovaných věřících, které kněz může navštívit pouze jednou či několikrát do roka, nebo o situace, kdy to dovolují válečné, meteorologické či jiné podobné okolnosti.

b) Tyto dvě podmínky, stanovené v kánonu k určení případu velké nouze, jsou neoddělitelné. Pouhá nemožnost jednotlivců vyznat se "řádně" a "ve vhodné době", zapříčiněná nedostatkem kněží, tedy nikdy není dostačující. Taková nemožnost musí být spojena se skutečností, že kajícníci by jinak museli "dlou-ho" a bez své viny postrádat svátostnou milost. Proto je třeba vzít v úvahu celkové okolnosti kajícníků i diecéze týkající se její pastorační organizace a dosažitel-nosti svátosti pokání pro věřící.

c) První podmínka, totiž nemožnost zpovídat se "řádně" a "ve vhodné době", se vztahuje pouze k času, odůvodněně požadovanému pro základní platné a důstojné udělení svátosti. Nevztahuje se na pastorační rozmluvu, která může být vykonána za příhodnějších okolností. Tento rozumně požadovaný čas, v jehož průběhu mají být zpovědi slyšeny, bude záviset na skutečných možnostech zpovědníka či zpovědníků a na samotných kajícnících.

d) Druhá podmínka bude vyžadovat rozvážný úsudek ke stanovení časového období postrádání svá-tostné milosti, aby nastala skutečná nemožnost ve smyslu kánonu 960 za předpokladu, že se nejedná o bezprostřední nebezpečí smrti. O rozvážném úsudku nelze hovořit, dojde-li ke zkreslení smyslu fyzické nebo mravní nemožnosti, jako v případě, kdy by se například za "dlouhé" postrádání považovala doba kratší než jeden měsíc.

e) Není přípustné vytvářet či umožňovat vznik situací zdánlivé velké nouze, které by vyplývaly z absence běžného udělování svátosti nezachováváním výše uvedených norem,20 natož pak z upřednostňo-vání ze strany kajícníků hromadného rozhřešení, jako by se jednalo o běžnou možnost, ekvivalentní dvěma řádným formám popsaným v rituálu.

f) Pouhý vysoký počet kajícníků nestanoví dostačující nouzi, nejen u příležitosti velké slavnosti či pouti, ale ani z důvodu turistiky či jiných podobných příčin zaviněných současným nárůstem mobility osob.

5. Posouzení, zda byly naplněny podmínky požadované normou kán. 961, § 1, 2, nepřísluší zpovědníko-vi, ale "diecéznímu biskupu, který vezme v úvahu kritéria, se kterými souhlasí ostatní členové biskupské konference, a stanoví případ takové nouze."21 Tato pastorační kritéria musí v okolnostech příslušných území ztělesňovat snahu o naprostou věrnost základním kritériím vyjádřeným všeobecnou církevní disci-plínou, která se ostatně opírají o požadavky vycházející ze samotné svátosti pokání jakožto božského ustanovení.

6. Vzhledem k zásadní důležitosti plného souladu mezi rozličnými biskupskými konferencemi světa ve věci tak důležité pro život církve, zašlou biskupské konference v souladu s CIC, kán. 455 § 2 Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti co nejdříve text s normami, které hodlají vydat či aktualizovat ve světle tohoto listu daného motu proprio o aplikaci CIC, kán. 961. To prohloubí ještě více společenství mezi biskupy celé církve a bude všude povzbuzovat věřící k hojnému čerpání z pramenů Božího milosrdenství, které ze svátosti smíření neustále prýští.

V této perspektivě společenství bude také vhodné, aby diecézní biskupové informovali své příslušné biskupské konference o tom, zda se v jejich diecézích případy velké nouze nevyskytly. Úkolem každé biskupské konference pak bude informovat výše zmíněnou kongregaci o skutečné situaci na svém území a o eventuálních změnách, ke kterým by mělo dojít.

7. Pokud jde o osobní dispozice kajícníků, zdůrazňuje se následující:
a) "Aby věřící platně přijal svátostnou absoluci danou mnohým kajícníkům, žádá se nejen řádná dis-pozice, ale také předsevzetí v patřičném čase se vyznat z těžkých hříchů, které nyní nemohl vyznat." 22

b) Nakolik je to možné, včetně případu bezprostředního nebezpečí smrti, musí předcházet poučení věřících, "aby se každý snažil vzbudit úkon lítosti."23

c) Je jasné, že absoluci nemohou platně přijmout ti kajícníci, kteří žijí v trvalém stavu těžkého hříchu a nemají úmysl svoji situaci změnit.

8. Zůstává v platnosti povinnost "věrně se vyzpovídat alespoň jedenkrát do roka z těžkých hříchů".24 "Ten, komu se odpouštějí hromadnou absolucí těžké hříchy, ať přistoupí při nejbližší vhodné příležitosti k individuální svaté zpovědi, dříve než přijme další hro-madnou absoluci, leč by mu v tom zabránil vážný důvod."25

9. Ohledně místa a prostoru ke slavení svátosti je třeba pamatovat na následující:
a) "Vlastním místem pro slyšení zpovědi je kostel nebo kaple",26 ačkoli zůstává zřejmé, že pastorační důvody mohou opravňovat ke slavení svátosti na různých místech.27

b) Zpovědnice jsou popsány v normách vydaných příslušnými biskupskými konferencemi, které zaru-čují, že budou umístěny "na viditelném místě" a také že mají být "opatřené pevnou mřížkou", aby jich mohli věřící i zpovědníci volně použít, pokud si to přejí.28

Nařizuji, aby všechno, co jsem v tomto apoštolském listu daném motu proprio ustanovil, mělo plnou a trvalou hodnotu a bylo zachováváno počínaje dnešním dnem, čímž se ruší jakékoli předchozí ustanove-ní. Vše, co jsem tímto listem ustanovil, má ze své povahy platnost také pro ctihodné katolické východní církve v souladu s příslušnými kánony jejich vlastního kodexu.


Dáno v Římě u sv. Petra dne 7. dubna, v neděli velikonočního oktávu čili Božího milosrdenství, léta Páně 2002, ve dvacátém čtvrtém roce pontifikátu.

JAN PAVEL II.