2. Zjevení Boha jako Trojice (KKC)

Otec zjevený Synem

238 Mnohá náboženství vzývají Boha jako "Otce". Božstvo je často považováno za "otce bohů i lidí". Izrael nazývá Boha Otcem, protože je stvořitelem světa.37 Avšak mnohem víc je Bůh Otcem, protože s Izraelem, svým "prvorozeným synem" (Ex 4,22), uzavřel smlouvu a dal mu Zákon. Bůh je také nazýván Otcem izraelského krále.38 Zvláště pak je "Otcem chudých", sirotka a vdovy, kteří jsou pod jeho láskyplnou ochranou.39

239 Nazývá-li jazyk víry Boha jménem "Otec", vyzdvihuje především dvě hlediska: že Bůh je prvotní zdroj všeho a transcendentní autorita a že je zároveň dobrotivý ke všem svým dětem a že se s láskou o ně stará. Tato něžná Boží starostlivost může být vyjádřena i obrazem mateřství,40 který ukazuje více, jak je Bůh přítomen ve stvoření a jak důvěrný je vztah mezi Bohem a jeho tvorem. Jazyk víry tak čerpá z lidské zkušenosti rodičů, kteří jsou pro člověka jistým způsobem první zástupci Boha. Taková zkušenost však také ukazuje, že rodiče mohou chybovat a znetvořit tvář otcovství i mateřství. Je tedy vhodné připomínat, že Bůh přesahuje lidské rozlišování na pohlaví. Není ani muž ani žena, je Bůh. Přestože je zdrojem a vzorem41 lidského otcovství a mateřství,42 přece je přesahuje: Nikdo není otcem jako Bůh.

240 Ježíš zjevil, že Bůh je "Otec" způsobem neslýchaným: není jím jen proto, že je stvořitelem; on je od věčnosti Otcem ve vztahu ke svému jednorozenému Synu, který pak je Synem jen ve vztahu k svému Otci: "Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit" (Mt 11,27).

241 Proto apoštolové vyznávají Ježíše jako "Slovo", které "bylo na počátku u Boha", "Slovo", jež "bylo Bůh" (Jan 1,1), jako "obraz neviditelného Boha" (Kol 1,15), jako "odlesk jeho (božské) slávy a výraznou podobu jeho podstaty" (Žid 1,3).

242 V jejich stopách, podle apoštolské tradice, církev v roce 325 na prvním ekumenickém koncilu v Niceji vyhlásila, že Syn je "soupodstatný" s Otcem, to znamená, že je s ním jeden Bůh. Druhý ekumenický koncil, shromážděný v roce 381 v Cařihradě, uchoval tento výraz ve své formulaci nicejského kréda a vyznal "jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem".43


Otec a Syn zjevení Duchem

243
Před svým umučením Ježíš oznamuje, že pošle "jiného Parakléta" (Přímluvce), Ducha svatého. Duch, který působí už od stvoření44 a který kdysi "mluvil skrze proroky" (nicejsko cařihradské vyznání víry), bude nyní pobývat mezi učedníky a bude v nich,45 aby je naučil všemu46 a uvedl je "do celé pravdy" (Jan 16,13). Duch svatý je tak zjeven jako další božská osoba ve vztahu k Ježíši a k Otci.

244
Věčný původ Ducha se zjevuje v jeho poslání v čase. Duch svatý byl seslán na apoštoly a na církev jak Otcem ve jménu Syna, tak osobně Synem po návratu k Otci.47 Seslání osoby Ducha po Ježíšově oslavení48 zjevuje plnost tajemství Nejsvětější Trojice.

245
Apoštolskou víru o Duchu definoval 2. ekumenický koncil v roce 381 v Cařihradě: "Věříme v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce."49 Tím církev uznává Otce za "zdroj a původ veškerého božství".50 Nicméně věčný původ Ducha svatého je spojen s věčným původem Synovým: "Duch svatý, který je třetí osobou Trojice, je Bůh, jeden a rovný Otci i Synu, téže podstaty a také téže přirozenosti... Proto se neříká, že je pouze Duchem Otce, nýbrž že je zároveň Duchem Otce i Syna."51 Krédo cařihradského koncilu vyznává: "S Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován."52

246
Latinská tradice vyznání víry říká, že Duch "vychází z Otce i Syna (Filioque)". Florentský koncil v roce 1439 vysvětluje: "Duch svatý má svou podstatu a své bytí zároveň od Otce i od Syna a od věčnosti vychází z obou jako z jediného principu a jediným vydechováním... A protože všechno, co je Otcovo, kromě svého otcovství, dal sám Otec svému jednorozenému Synu, když ho zplodil, tedy i toto vycházení Ducha svatého ze Syna dostává Syn od věčnosti od Otce, který ho od věčnosti zplodil."53

247
Výraz Filioque chybí ve vyznání víry vyhlášeném v Cařihradě v roce 381. Avšak na základě starobylé latinské a alexandrijské tradice to již dogmaticky vyznal papež sv. Lev v roce 447,54 dříve než Řím v roce 451 poznal a přijal během chalcedonského koncilu vyznání víry z roku 381. Užívání tohoto znění Kréda pozvolna vstupovalo do latinské liturgie (mezi 8. a 11. stoletím). Vsunutí "Filioque" do nicejsko cařihradského vyznání víry, které převzala latinská liturgie, zůstává ohniskem sporů rozporů s pravoslavnými církvemi.

248
Východní tradice především zdůrazňuje, že ve vztahu k Duchu je prvním původcem Otec. Když vyznává, že Duch "vychází od Otce" (Jan 15,26), tvrdí, že Duch vychází od Otce skrze Syna.55 Západní tradice více zdůrazňuje soupodstatné společenství Otce a Syna, když tvrdí, že Duch vychází z Otce i Syna (Filioque). Říká to "oprávněně a odůvodněně";56 vždyť věčný řád božských osob v jejich soupodstatném společenství zahrnuje, že Otec je prvním původcem Ducha, nakolik je "počátek bez počátku",57 ale také nakolik je Otcem jednorozeného Syna, je s ním "jediným počátkem", z něhož vychází Duch svatý.58 Není-li toto oprávněné doplnění jednostranně zdůrazňováno, nenarušuje totožnost víry ve skutečnost téhož vyznávaného tajemství.