3. Spontánní přístup - I. fáze

Metody

Tato kapitola představuje řadu metod, které se hodí pro navrhovanou skupinovou práci s biblí. Pro přehlednost jsou rozděleny podle uvedených tří fází. Nejde přitom o soubor zbrusu nových metod. Nové na tomto projektu není vynalezení dosud neznámých metod - čerpáme zde z nejrůznějších hermeneutických postupů. Rozhodující je jejich výběr a především jejich uspořádání a použití.

Uvedené metody budou tedy leckomu známé a lze je jednotlivě použít i v jiných souvislostech. Výklad je zaměřen na nové objasnění těchto metod, a především na upozornění, která metoda může v jednotlivých fázích nejlépe pomoci otevřít přístup k textu. Výčet metod k jednotlivým fázím je míněn jako alternativní možnosti, nikoliv závazné pořadí. Konkrétní použití v závislosti na rozebíraném textu záleží na vedoucím. Některé metody jsou zcela nebo téměř nepostradatelné (např. naslouchání textu, soubor otázek), většinu lze zaměňovat. Celkově se pro každou fázi aplikují dvě až tři metody, které lze navrhovat postupně nebo alternativně. Alternativní volbou může být výběr jedné z navrhovaných metod pro celou skupinu, nebo souběžná práce s několika metodami. K docílení komunikativní atmosféry je dobré vytvořit malé skupinky i tehdy, když si všichni zvolí stejnou úlohu. Pak je ovšem třeba zařadit závěrečnou výměnu zkušeností v plénu.





I. fáze - spontánní přístup


Rendezvous/setkání (s textem)

Idea rendezvous pochází z tvarové terapie. Má-li jít při setkání s textem - jak již bylo řečeno - o dialog, je nezbytné vnímat text novým způsobem jako protějšek, nikoliv objekt, zároveň si účastník musí sám sebe v této konfrontaci uvědomit jako osobu, aby k textu mohl přistoupit. Dobré je zařadit meditaci, při níž člověk vychází z následujících otázek (které se předem uvedou, nebo ještě lépe výrazně napsané vyvěsí):
Co teď cítím? Co od textu očekávám? Jaké je mé vlastní postavení vůči textu? Co chci? Čemu se vyhýbám?

Rendezvous zařazujeme hned na začátku nebo po prvním poslechu textu.





Poslech textu

Na úvod text nahlas přečte buď jeden účastník, nebo střídavě po verších, nebo po rolích, pokud se k tomu text hodí. To se zdá zcela samozřejmé. Ale řada textů je natolik známá, že je už ani pořádně nevnímáme. Hlasité předčítání soustředí pozornost k textu a pomáhá ho přijímat jako něco nového, neodbýt ho hned jako starou známou věc.





Prohloubený poslech

Také prohloubený poslech podporuje pozornost a intenzivní vnímání slov. Dá se aplikovat různými způsoby. Zde je několik návrhů:
1) cizí překlad: text čteme znovu v cizím, zcela nezvyklém překladu.

2) kroužení kolem textu: účastníci si znovu po částech text pročítají, každý kolikrát chce. Během závěrečného naslouchání si každý může libovolně opakovat jednotlivá slova nebo věty, které jsou pro něj důležité.

3) hudební ztvárnění: některé texty jsou zhudebněny a jejich přednes může prohloubit setkání.

4) někdy je vhodné osvěžit pozornost a zintenzivnit poslech textu jeho odcizujícím ztvárněním





Dialog s textem

Při tomto dialogu jde o osobní vypořádávání s textem. Účastníci si text představují jako partnera, před kterým vyjadřují své pocity, otázky, pochybnosti, naděje atd. Dialog vedeme písemně. Na začátku můžeme pomoci alternativními návrhy možných postojů:
Nemohu s tebou souhlasit, protože...
Rozčiluješ mě, protože...
Děláš mi dobře...
Nemohu se s tebou shodnout...
Připadáš mi příliš optimistický...
Vycházelo by se mi s tebou lépe, kdyby...
Vlastní dialogy zpravidla v plénu nepředčítáme. Důležitá je však výměna zkušeností získaných při psaní.





Životopisná lokalizace

Jak název napovídá, půjde o pokus dát text do souvislosti s vlastním životopisem, s nabytými životními zkušenostmi. Osobní meditaci jednotlivých účastníků mohou podpořit následující základní otázky:
V které životní situaci byl pro mě tento text důležitý?
Kdy (v minulosti) by býval mohl být pro mě důležitý?
Kdy (v minulosti) by se mi býval možná hodil?





Asociace

Podstatou asociací je shromažďování spontánních nápadů. Smyslem této metody je aktivizovat vlastní představy a zkušenosti, obohatit je ve skupinové interakci, vtáhnout účastníky do situace textu a co nejvíce si osvojit jeho téma. Existují dvě možnosti:
1) volné asociace: účastníci shromažďují své nápady k celému textu. Klademe zcela všeobecné otázky: co vás u tohoto textu napadá? Nač myslíte? Na které lidi, situace, zkušenosti?

2) řízené asociace: vznikají kolem zcela konkrétních pojmů nebo otázek, které jsou v textu obsaženy nebo z něho vyplývají. Účastníci k nim vztahují své asociace či postoje.





Zvláštní forma asociací: vizualizace/koláž

Řízené asociace lze často též vizualizovat: asociativní myšlenky nevyslovujeme, nýbrž ztvárňujeme formou koláže. Různé způsoby ztvárňování jsou uvedeny u třetí fáze. Zde používáme koláž jako úvod rozboru. K ústřednímu pojmu textu předem vybereme obrázky a fotografie z novin i časopisů a vhodně je sestavíme, případně doprovodíme slovním komentářem či dotazy. Rozbor tématu tak nezůstává v čistě kognitivní rovině a posiluje se jeho komplexní prožití. Koláže pak vytvářejí pozitivní nebo negativní pozadí textu.





Interakční psaní

Tento postup používáme v malých skupinkách (max. 5 - 7 členů). Každý účastník napíše spontánně myšlenku, otázku nebo postoj k danému textu. Papírky pak necháme jednou až dvakrát kolovat a každý se vždy vyjádří k předchozímu výroku. Tím se rozvine jakýsi rozhovor k výchozí otázce či výpovědi. Tato metoda má vůči volným asociacím, rozhovoru a diskusi několik výhod:

1. Souběžně vzniká řada rozhovorů a hlasů k rozličným úryvkům.

2. Rozvíjejí se všechny aspekty, zatímco u běžného rozhovoru často dochází k zúžení tématu.

3. Komunikace se zpomalí a získá tím na intenzitě. Zároveň jsou účastníci vedeni k opakovanému nahlížení do textu.

Interakční psaní lze v plénu prezentovat různými způsoby: předčítat, vystavit na nástěnce, vybrat jedno ze vzniklých témat k dalšímu rozvedení ve skupině.





Vciťování

Vciťování - podobně jako pantomima - má v této fázi vést k úplnému vtažení účastníků do textu, aby se na vlastní kůži pokusili spoluprožívat a vyjádřit pocity, zkušenosti i projevy nemoci určité postavy. Při takovém cvičení si zároveň můžeme uvědomit vliv těchto okolností v sociální oblasti. Samozřejmě nejde jen o pocity a sociální vazby postavy z vyprávění; současně si máme uvědomit obdobné vlastní zkušenosti a jejich vliv na sociální vztahy. Proto je důležité navázat rozhovorem o tom, co účastníci při cvičení prožívali. Vedle fyzicky ztvárněného vciťování lze použít i slovního ztvárnění: účastníky vyzveme, aby se vžili do role určité postavy, např. ochrnutého člověka, a z jeho perspektivy vylíčili třeba průběh jednoho dne.





Stupňová technika

Tato metoda byla původně vyvinuta v psychoanalytickém výcviku na univerzitě Göttingen, a později aplikována při zpracovávání textů. Hlavním cílem této metody je zpomalení a zároveň prohloubení a rozšíření procesu porozumění prostřednictvím rozložení textu do různých pracovních rovin. Postupné porozumění postupuje ve čtyřech stupních: uvědomělé vnímání, prožití a verbalizace pocitů, shromažďování nápadů, vyvození závěrů. V každém stupni zachycujeme asociace na tabuli nebo nástěnce.

1) vnímání: v prvním stupni shromažďujeme, co kdo při poslechu zachytil - jde výhradně o skutečné vjemy, nikoliv o pocity nebo hodpocení. Co mi zvlášť utkvělo? Co jsem slyšel? Čeho jsem si obzvlášť všiml?

2) verbalizace pocitů: ve druhém stupni se ptáme, jaké pocity text vzbudil. Co jsem/jak jsem se při poslechu cítil? Výpovědi nemusejí být jasné, jednoznačné. Právě pocity bývají často rozhárané a protikladné, přesto se je však máme pokusit vyslovit. Jde právě o to, abychom vyjádřili, co jsme při poslechu zcela spontánně pociťovali, aniž bychom text rozumově rozebírali.

3) shromažďování nápadů: Pocity jsou často vázány na zkušenosti a nápady. Proto se ve třetím stupni ptáme, jaké asociace jednotlivé účastníky v souvislosti s daným textem napadly. Může jít o velmi rozličné věci: vlastní zážitky a zkušenosti, jiné texty, písně, obrazy, záblesky myšlenek atd. Zkušenosti účastníků tak obohacují biblický text.

4) závěry: tento poslední stupeň vyžaduje relativně hodně času. Každý účastník se na základě shromážděných výroků pokouší dojít k určitému závěru. To neznamená, že má vynést všeobecně platný soud, nýbrž zaujmout stanovisko tváří v tvář různorodým výrokům. Stanovisko může být souhlasné, odmítavé, doplňující nebo korigující; existuje celá škála možných závěrů.





Hra s názvy

Jde o tzv. akční hru, ktrá vychází z myšlenky, že v novinách je často důležitý výstižný nadpis článku. Přitom každý nadpis zdůrazňuje něco jiného, vede očekávání určitým směrem. Různé názvy stejného příběhu mohou tedy vyvolávat různé pohledy, nebo alespoň myšlenkové podněty. K naší hře vedoucí zformuluje řadu různých názvů k biblickému textu. Návrhy by měly být co nejprotichůdnější: nepřiměřené, zdůrazňující dílčí aspekty, bagatelizující, ale také některé výstižné. V malých skupinkách (4 - 5 lidí) účastníci názvy diskutují a hodnotí. Přitom často bezděčně dojde k prvnímu spontánnímu rozboru textu, což je právě účelem této metody. Na závěr každá skupinka uvede, kterému názvu dává přednost a proč. Alternativou metody je volné hledání názvu.





Metaforické rozjímání

Úkolem účastníků je nalézt k určitým pojmům nebo myšlenkám z textu co nejvíce obrazů. Např.: Být dítětem je jako...Mít starosti je jako...Boží pomoc je jako....





Prohlížení/rozjímání obrázků

Tento postup je metodicky zpracován u třetí fáze.




***

Tvořivá práce s Biblí - praktický návod
- 1. Hlavní zásady kreativní tvořivé práce s Biblí
- 2. K postupu
- 3. Spontánní přístup - I. fáze
- 4. Zpracování - II. fáze
- 5. Ztvárnění / zniternění - třetí fáze