5. neděle postní, cyklus A (z Lectio Divina)

Lectio

První čtení: Ezechiel 37,12-14

Toto praví Hospodin Bůh: "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" - praví Hospodin.


Všechny texty dnešní liturgie - počínaje tímto starozákonním úryvkem a konče zvěstí o Kristově definitivním vítězství nad smrtí - hovoří o vzkříšení.

Ústy proroka Ezechiela Bůh ohlašuje, že se blíží chvíle, kdy se "otevřou hroby" a vyvolený národ se bude moci vrátit z babylónského vyhnanství, kam byl odvlečen roku 586 před Kristem. Národu, jehož srdce je naprosto zlomené a který už vlastně zemřel, Hospodin ohlašuje, že na něm projeví svou životodárnou moc. Bůh má přece dost síly, aby vykonal všechno, co slibuje (srov. v. 14b). Ten den se proto stane novým stvořením. Použití tohoto slovního obratu je předzvěstí poselství o spáse celého lidstva skrze Ježíšovo vzkříšení.





Druhé čtení: List Římanům 8,8-11

(Bratři!) Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.


Tato perikopa aktualizuje Ezechielovo proroctví z dnešního prvního čtení. Duch "skutečně přebývá" (v. 9) v lidech (mohli bychom říci "definitivně spočívá" na lidstvu). Toto duchovní pouto je pro člověka zdrojem jistoty, pokoje i radosti a neotřesitelným základem naší příslušnosti ke Kristu (v. 9n). Věrnost Pánu proto není pouze možná, ale už se stává skutečností: "Vy žijete (je zde použit oznamovací způsob!) ne podle těla" (v. 9). Vaše tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je plný života (v. 10).

Vítězství života nad smrtí se odehrálo jednou provždy na kříži, ale pro křesťany se aktualizuje v okamžiku křtu. Nyní je před námi úkol den co den, okamžik za okamžikem obnovovat svou víru v tuto skutečnost, skoncovat s životem podle těla (v. 8) a očekávat definitivní Kristovo vítězství (v. 11; srov. Řím 5,10; 6,5).





Evangelium: Jan 11,1-45

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn." Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska!" Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?" Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo." Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil." Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!" Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!" Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane." Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." Jak to (Marie) uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel." Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?" Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat!" Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?" Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!" Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl:
"Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy (plátna) a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!" Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.


Evangelijní zvěst o "vzkříšení Lazara" nás bezprostředně připravuje na velikonoční události a předkládá nám jeden ze základních prvků Janovy kristologie. Vyprávění pozvolna postupuje od zvěsti o Lazarově nemoci (v. 1-6) přes zprávu o tom, že zemřel a byl pohřben (v. 7-37), a vrcholí jeho vzkříšením čtvrtého dne (v. 38-44). Mezi řádky můžeme vystopovat Ježíšovu citlivou lidskost, která zná slzy i pohnutí (v. 33.35), opravdovost jeho přátelství (v. 21-24.32.39n), ale také tajemství jeho Božího synovství (v. 4-6.14-15.41n).

Toto bohatství Ježíšovy osobnosti příkladně vystihuje vyznání víry z úst Marty: "Ano, Pane… ty jsi Mesiáš (židovský titul pro očekávaného Mesiáše), Syn Boží (helénský kristologický titul), který má přijít na svět" (ho erchómenos - titul se silným eschatologickým nábojem). Vrcholné zjevení celého úryvku najdeme ve verších 25-26, kde jako odezva a vysvětlení Božího jména "Já jsem, který jsem" zaznívají Ježíšova slova "Já jsem vzkříšení a život". Mocné zvolání, kterým Ježíš volá Lazara (v. 43), souvisí s povoláním prvního Adama k životu (srov. Gn 2,7) a s dramatickým vydechnutím nového Adama na kříži (srov. Lk 23,46). V "domě soužení" nebo v "domě ubohého" (= Betánie) skutečně "Hospodin pomáhá" (= význam jména Lazar). Jak? Tím, že milosrdně dává sám sebe i svůj život, který je lékem pro nesmrtelnost.





Meditatio

Texty Janova evangelia, které nám o těchto postních nedělích předkládá liturgie, spolu úzce souvisejí. Nejprve jsme poznali Boží dar (živou vodu) a poté Kristus, pravé Světlo, otevřel oči slepému od narození. Tato symbolická gesta ohlašují křest, naše zrození z vody a z Ducha svatého. Dnes k nám další, hlubokou symbolikou naplněná událost promlouvá o tom, co nám křest přináší - o novém, nikdy nekončícím životě.

Z celého množství možných podnětů se dnes zaměříme na Ježíšův pláč u hrobu jeho přítele Lazara. Ježíš věděl, že mu dá život, tak proč vlastně plakal? Jeho slzy byly samozřejmě upřímné a opravdové, ale zároveň mají symbolický význam. Tyto slzy soucitu vytryskly z jeho očí při pohledu na veškerou ubohost lidstva, jejímž vrcholem je okamžik tělesné smrti. Celé Ježíšovo vykupitelské poslání je v podstatě tajemstvím Božího soucitu a lásky. Lazarovo vzkříšení zaviní, že Ježíš bude odsouzen na smrt: Ježíš vytrhuje druhé z tenat smrti za cenu své vlastní smrti.

Židé řeknou: "Vzkřísil Lazara, ať zachrání sám sebe!" Kdyby však Ježíš zachránil sám sebe, nemohl by zachránit nás. Láska je dar. V Ježíšově životě vítězí láska, a proto Ježíš nezachránil sám sebe, ale zemřel za nás. Pokud chce láska zvítězit, musí být ochotná ztrácet - to je základní zákon křesťanského života. Pro druhé nedokážeme získat nic dobrého, nejsme-li ochotni ztratit sami sebe.





Oratio

Pane Ježíši, ty jsi náš přítel. Víme, že nás máš velmi rád, i když se k nám často chováš stejně jako ke svým přátelům z Betánie. Kolikrát tě ve svých obtížích voláme, ale ty k nám hned nepřicházíš. Vinou tvého zpoždění nás přemáhají obtíže a my umíráme.

Ty však víš proč. Ty víš, co tvým přátelům nejvíce prospívá. Ty víš, co je nejlepší pro ty, které miluješ. Proto všechno zařizuješ k našemu dobru. Chceš, abychom prohloubili svou víru, upevnili svou naději a podobně jako Abrahám doufali proti vší naději. Je lépe, když spolu s námi pláčeš, než když si spokojeně užíváme života. Je lépe zemřít, abys nás svým hlasem opět povolal k životu. Pane Ježíši, i kdybychom se pro svou ubohost podobali mrtvolám v rozkladu, dej, abychom nikdy nepřestali věřit, že ty můžeš všechno, protože jednáš v síle své lásky a poslušnosti vůči svému Otci.

Otec tě vždy slyší, protože má v tobě zalíbení. Ty jsi život a doprovázíš nás v našem každodenním umírání. Dej nám neustále povstávat z hrobu - ze všech hrobů, do nichž pro svou slabou víru klesáme.





Contemplatio

Pane, přijď k mému hrobu a obmyj mě svými slzami. Mé vyprahlé oči nemají dostatek slz, abych jimi mohl odplavit všechny své hříchy!

Budeš-li plakat se mnou, dojdu spásy. Budu-li uznán za hodného tvých slz, odstraním zápach všech svých hříchů.

Zasloužím-li si, abys nade mnou aspoň na okamžik zaplakal, vyvedeš mě z hrobu tohoto těla a řekneš: "Pojď ven!" Mé myšlenky nezůstanou uvězněny v těsném prostoru mého těla, nýbrž vyjdou vstříc Kristu a budou žít ve světle. Nebudu už myslet na skutky temnot, ale na skutky světla. Vždyť každý, kdo myslí na hřích, se snaží uzavřít do svého vlastního (s)vědomí.

Pane, povolej tedy svého služebníka ven. Ač ovázán pouty svých hříchů na rukou i na nohou, ač pohřben do svých mrtvých myšlenek a skutků, na tvůj hlas vyjdu ven, budu osvobozen a budu moci usednout mezi stolovníky tvé hostiny. Tvůj dům bude naplněn vůní, jestliže uchováš to, cos neváhal vykoupit (Ambrož, O pokání, II,71).





Actio

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: "Tvůj výrok mi dává život" (Žl 119[118],50b).




Se svolením převzato z knihy "LECTIO DIVINA na každý den v roce", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.