Africký úděl jménem Kasamba (Pavel a Mirjam Baldínských)

Misionář jako člověk proniknutý živou vírou a pevnou nadějí musí být mužem modlitby. Ať v něm žhne duch síly, lásky a rozvahy. Ať se naučí být spokojen s tím, co má. Musí být podnikavý, spolehlivý v provádění svých úkolů, vytrvalý v nesnázích, musí trpělivě a statečně snášet samotu, únavu i neúspěchy v práci. S upřímnou myslí a s otevřeným srdcem půjde vstříc lidem. Rád přijme povinnosti, které mu budou svěřeny.
(Apostolicam actuositatem - dokument II. Vatikánského koncilu)

Útržky jásavých slov o misionáři vytrvalém a trpělivém v nesnázích si připomínám hned při prvních krocích na půdě letiště v Dar es Salaamu. Přistáváme o půlnoci místního času po celodenním letu Praha - Amsterdam - Dar notně rozlámaní. Padá na nás vlhká houně přímořského, vlastně přioceánského, velkoměsta. Je opravdu nepříjemné potit se a zároveň lapat po dechu vyhřátého vzduchu končícího dne v subtropech. Jsme však teprve na začátku naší letošní mise ve prospěch strádajících Afričanů. Rádi vidíme černého řidiče Agostina. Vítáme se srdečně jako staří přátelé. Rychle tedy do auta prokury misionářů Otců Consoláta, kde budeme přespávat.

Druhý den, odpočinutí a vyspalí se vydáváme misijní Toyotou do města na první nákupy pro naši rozvojovou misii Allamano Agape. Křižujeme město a hledáme známá nákupní místa pracovních nástrojů ve čtvrtích plných indických obchodníků. Jejich komunita je v zemi silně početně i obchodně zastoupena. Ze zkušenosti předchozího roku pátráme také po nějaké internetové kavárně, abychom dali vědět do Evropy příbuzným i známým, že jsme v pořádku doletěli. Tím, že se fenomén internetu nedá nijak omezovat, dorazil naštěstí i do vzdáleného afrického kontinentu a chová se zde jako doma. Jaká úžasná pomoc v komunikaci s domovem, ve srovnání s naší prací zde před deseti lety. Zaslání faxu bylo tehdy možné pouze z papírnictví za drahé peníze a jeho odeslání dobrodružstvím na půl dne, pro které bylo nutné vážit cestu buší 140 km dlouhou.

Celé čtyři dny nám nyní trvají nezbytné přípravy na cestu a pozdější stavební činnost v divočině daleko od civilizace. Snažíme se nic neponechat náhodě. Připravujeme nářadí všeho druhu na stavební, instalatérské, elektrikářské, truhlářské i měřičské potřeby, ale i věci k vedení domácnosti, vařič i plynové bomby, hrnce a talíře. Nakupujeme mouku, fazole, zeleninu, rýži i pitnou vodu do začátku, než zjistíme stav její dostupnosti na cílovém místě a také na dlouhou cestu buší. Připravujeme nástroje a obvazy k likvidaci úrazů, i praxí vyzkoušený "černý kámen" proti uštknutí hady i škorpióny. Nechybí ani léky na malárii, infekční choroby, antibiotika i masti k prevenci bodnutí hmyzem.

Konečně pátý den po příletu vyrážíme vstříc cestě napříč celou zemí. Máme spočítáno, že z Daru do naší cílové vesnice Kamsamba je to přesně 1000 km. V městě Morogoro pod pohořím Uhuru tankujeme naftu a prohlížíme obchody s nářadím, neboť ceny jsou pro nás příznivé. Dokonce příznivější než v hlavním městě. Paradoxně zde ještě neplatí pravidlo: čím hlouběji do vnitrozemí, tím je všechno dražší. Pro zdržení cestou do Iringy, kdy musíme projet Mikumi parkem omezenou rychlostí kvůli divokým zvířatům křižujícím cestu, pokračujeme další dny rychle do Mbeya.

Všude je vidět snahu lidí živit se prací na poli a sklizenou úrodu prodat na trhu. Mnoho z nich by se rádo věnovala obchodu, ale žel mnohdy není s čím obchodovat. Pár obnošených hadrů, rajčat nebo vajíček, sem tam nějaká slepička, to nejsou obchodní komodity, které by dostatečně uživily početnou rodinu.

Současný tanzánec ve zdejším odlehlém kraji, tak jako kupř. náš přítel Magnus, je mladý člověk žijící v hliněné chýši. Zde se vaří, spí i rodí na holé zemi případně na pletené rohoži.

Výjimkou není společné sdílení místností s dobytkem i drobnou drůbeží. Ohniště - mawe - tvoří tři kameny, pod kterými je rozděláván oheň. Stravou je téměř bez obměny uji nebo ugali. Ta první je řídká kaše z kukuřičné mouky, druhá je její hustá varianta, která dovede doslova "vybetonovat" žaludek, a tak jej na delší dobu oklamat. Obě jídla jsou prostá ochucení, protože chybí sůl, cukr i olej a také obsahují minimum potřebných vitamínů. V období dešťů zpestřením bývají nasbírané zelené listy, které se v dřevěné dížce utlučou na mazlavou zelenavou kaši nazývanou mlenda.

Za ideální denní nápoj je považován čaj tanzanijské provenience. Běžně je to však špinavá voda z mělkých hliněných jam. Snahou lidí je zajistit si jedno denní jídlo, pokud má ovšem domorodec to štěstí a chudá políčka vůbec nějakou úrodu dala.

Vodu je nutno donášet z velkých vzdáleností. To je práce, kterou vykonávají výlučně ženy a děti. Plný kbelík bývá v suchých oblastech i celodenním zaměstnáním. Takové cesty se měří na desítky kilometrů. Podle toho také vypadá hygiena osobní i komunální. Neustálá přítomnost prachu a špíny je charakteristickým znakem všech vesnic.

Biskupství ve Mbeya je naší civilizační výspou, odkud se opět vracíme po několika denních pracovních a organizačních přípravách zpět do AA misie. Z tohoto místa je administrativně i prakticky spravována celá diecéze. Své místo zde má i otec biskup M. E. Chengula.

Odtud se také začíná posledních 200 km do našeho "afrického zapadákova" do oblasti Mbozi West - vesnice Kamsamba. Do hluboké divočiny, která k našemu překvapení budí svojí obtížností respekt i u místních lidí. Kmeny Wanyakusa, Makonde, Wasukuma, Nyamwonga a další, kteří zde žijí vytvářejí mírumilovné vztahy. Jejich možnosti rozvoje jsou však na úrovni permanentního nedostatku ve všech směrech.

To, co především chybí domorodcům, je solidní základní vzdělání. Na ně navazuje téměř totální absence možnosti vyučit se nějakému pro život velmi potřebnému řemeslu. Ti šťastní kteří je získali, cestu k němu popisují spíše jako souhru náhod než jako reakci na systematickou nabídku společnosti.

Vše totiž naráží na jejich chudobu a nedostatek peněz. Bez prostředků nelze ani myslet na možné nabídky, které ve vzdálených městech existují. Přitom ženy a děti jako první nesou "tíhu dne" této bídy. Kupř. nedostatek vody, která je základní potřebou, určuje denní rytmus každé rodiny. Od ní se rozvíjí možnosti hygieny, pěstování plodin i stravování a následně také zdraví.

Pestrost a nebezpečnost zdejších chorob je alarmující. Ve zdejších podmínkách perspektiva mladé generace končí na hranicích nejbližší vesnice. Při rozhovorech i měsících soužití s nimi jsme pochopili, co to je za hrůzu, nemít před sebou naději na zlepšení své situace.

Přitom je u některých z nich evidentní, že se jedná o výrazné talenty. Takovým je třeba Michael Tembo. Třiadvacetiletý kluk, pilný dříč na skromném políčku s nadáním pro matematiku a fyziku, jehož těžké příznaky malárie dovedly až k našemu prahu.

Čas však neúprosně běží. Ten náš, vymezený turistickými vízy, se snad naplňuje rychleji. Tři měsíce "soumaříme" v buši na stavbě, mezi domorodci i na cestách, kde ještě přepadávají majambazi - lupiči. Máme potíže s vodou stejně tak jako místní lidé. Moří nás vedro, stereotypní strava, průjmy na které nejsilnější české léky nezabírají. Prožíváme nedostatek stavebního materiálu, elektrického proudu i kvalitního pracovního nářadí, proražené pneumatiky ostrými kameny na cestách. Otravuje nás spaní v moskytiérách, myši a mravenci v místnostech, prohledávání postelí před každým ulehnutím, zda-li v nich nehostují smrtelně jedovatí hadi a škorpióni. Prostě prožíváme každodenní "zabíračku".

Ani se nám nechce věřit, že již nastal čas se vrátit. Pro letošek základy příštích budov a dílen vykukují metr nad zem. Již také víme, že příští duben budeme potřebovat vlastní nákladní auto, vhodnou vrtnou soupravu na studny i kompresor, svářecí soupravu, soustruh i pracovní stoly a nářadí do dílny pro domorodé kluky.

Náš Pane je toho tolik, co chceš skrze naše ruce dopřát našim strádajícím bratrům… Jsme připraveni. Buď vůle tvá!

Pavel & Mirjam Baldínských
Misijní banka ubožáků (MBU)
agapembu@volny.cz

Účet u KB: 19-1621380207/ 0100
Var. s. 777 ; Konst. s. 379

Adresa majitele účtu:
Misijní banka ubožáků
nám. 14. října č.17,
150 00 Praha 5

agapembu@volny.cz ; IČO: 67980015
tel / fax: 257 316 545 ; 723 952 728 ;

***

Text "Kde voda chybí" (P.,M.Baldínských)