Andělíčku můj strážníčku

´Přicházejí.´
Anděl otevřel oči. Nespal, ten lidský stav mu byl cizí – jen se zaposlouchal do toku
vlastních myšlenek a teď v nich spatřil jednu jedinou: ´Přicházejí!´
Ohlédl se. Dveře, spíš malá brána, zářící jasným bílým světlem, které ohraničovalo
i jméno vyvedené zlatým písmem. FILIP. Anděl vztáhl pravici a z pochvy na jeho zádech
vylétl stejným světlem planoucí meč. Dokonalá zbraň, stvořená k jedinému účelu.
Pohlédl na čepel. Její plochou začaly tu a tam probleskovat jiskřivé rudé záblesky.
Teď už měl jistotu. V nekonečném prostoru okolo něj se jakoby odnikud začalo
ozývat temné dunění. To snad milióny válečných bubnů najednou spustily k pochodu. 
Legie.

„Ty vole, tak makej! Vo co ti de, je to cajk, ne?!“
Filip se nadechl a mrknul přes rameno. Prodavačka v pruhovaném triku
s logem supermarketu právě vybalila poslední krabici a zmizela mezi
regály s kosmetikou. Vykulenýma očima se podíval na tři okolostojící kluky. 
„Kámo, ty si trotl! Di do toho, ta ženská je v tahu, jen to vemeš z regálu,
jak pudeš vokolo a pak to u kasy pošleš po zemi - dole to nepípá.
Hele, esli do toho nejdeš, tak si lůzr a nic jinýho.“
O hlavu vyšší Patrik se na Filipa výhružně zamračil a zbylí dva se uchechtli.
„Já nevim, kluci. A co kamery, nejsou tady?!“, zašeptal Filip.
„Jo, jedna tam je, ale na ten regál nevidí. Až ti řeknu, di do toho, jinak
za náma už nelez!“, sykl Patrik a mrknul na své kamarády. „Ty kide.“,
dodal ještě a všichni tři zlomyslně vyprskli.
„Tak jedem, vod teď. Tři… dva… jedna… - padej!“

Kroky. Anděl, zaposlouchaný do vše prostupujícího zvuku pochodujících šiků,
se znovu ohlédl. Zvuk kroků vycházející zpoza zavřených dveří byl čím dál zřetelnější.
´Ne! Neotvírej!´
Kdyby nekonečno mělo obzor, začal by právě černat obrovskou masou valící se
nezadržitelně kupředu. Tisíce poskakujících postaviček a rozšklebených mord
démonů - jedna z legií Pána Lži se dala na pochod.
Anděl přehlédl linii rarachů a na její konce nedohlédl. Usmál se. Tak veliké to dosud
nikdy nebylo. Žhnoucí čepel opsala široký oblouk, pak anděl máchl zápěstím vzad.
Krátký, jako šlehnutí biče ostrý svist měl okamžitý účinek. Armáda temnot strnula
na místě. Nehmotná andělova křídla nabyla ostrých obrysů. Rozkládal je pomalu,
až zcela zakryly démonům výhled na dveře, které anděl střežil.
Pak anděl rozkolísal jejich řady, když mávl perutěmi proti nim.
´Nepouštěj je´...

Filip zíral na řadu šamponů. ´Tenhle má ráda mamča´, pomyslel si a trhaně vydechl.
´Tak jdu na to, kluci se dívaj. Snad mě nikdo nezahlídne, to by bylo děsný, ve škole…  
co ve škole, doma! Táta by mě určitě seřezal, i když to nikdy neudělal a máma...
ta by…´ Filip polkl. Udělal další krok.

Zvuk. Slabé zaškrábání kovu o kov. Jakoby klíč vklouzl do zámku.
Andělovy rty se sevřely v ostrou linku a pěst svírající meč jej stočila hrotem vpřed.
Záštita meče měla tvar srdce. Ze dveří za jeho zády se ozvalo zarachocení, a pohnuly se.
Jakmile se mezi jejich veřejemi utvořila škvíra, bílá záře začala pohasínat.
Legie se rozeřvala bezpočtem hrdel. ´Pane´, řekl anděl a vznesl se.

´Osvěžující efekt, určeno pro muže´. Filip svíral tubu se sprchovým gelem
ve zpocené dlani a ten nápis pod jeho značkou četl snad podesáté.
Pokradmu sledoval kameru. Koutkem oka zachytil opodál zevlujícího Patrika
a ty dva, co ani pořádně neznal jménem. Tvářili se nervózně a zuřivě na něj
poulili oči. Filip se otočil a vykročil k řadě pokladen.

Úkrok, vysoký blok, odraz, a výpad! Záře vířícího meče metala záblesky propalující
oči vojáků Legie a planoucí čepel se zarývala do jejich pokřivených těl.
Andělova křídla každým pohybem smetla desítky z nich, na jejichž místo se tlačili další
a další. Anděl prsty pravice udělal znamení Kříže a jeho zbraň se rázem zdvojila.
Obě čepele obtáčely jeho tělo aniž by je anděl třímal v ruce, a vykusovaly
do masy démonů vzápětí se zaplňující mezery. Neubývalo jich! Jak se
dveře Filipova srdce rozevíraly, jakoby noví a noví pekelníci vyrůstali přímo z prostoru
a začali anděla zatlačovat k slábnoucí záři prosvítající jimi ven. 
Anděl vykřikl. Raraši si zoufale tiskli pařáty na netopýří uši, aby
do nich nepronikal ten vysoký a mocný tón. Jeho ruka napodobila gesto prvé
a čtveřice mečů vyrazila do oceánu temnoty před ním. 

Filip se šoural krok za krokem a zastavil se ještě u polic se žvýkačkami.
Zíral na ně, jako by si nemohl vybrat. V uších mu hučelo a skoro nedýchal
kvůli tlaku, který mu naplnil krk. Kapka potu sjela po zádech a vpila se do trička.
´Co to dělám, to přece není možný, ale co pak, kluci se na mě vykašlou, to nechci.
Budu hustej, prostě to pošlu po zemi, beru to a pak zdrhat, spicha máme
za školou, dobrý, dobrý. Jdu na to!´Filip se rozhodl.

Vítězoslavně ječící stíny zarývaly drápy do dveří a cloumaly jimi
v šílené snaze dostat se dovnitř! Drásající pracky anděl skoro nevnímal,
když slabě odrážel sílící Legii. Světlo pootevřených dveří pohaslo
a záře zbraní i jeho křídel spolu s ním.
„Pane?..“, hlesl.

„Paní?.. Promiňte, ale našel jsem támhle na zemi sprcháč, asi ho někdo ztratil.
Můžu ho u vás nechat?“
Usmívající se pokladní se k němu otočila: „Ale jistě, to se stává
- já to pak vrátím a díky, jsi hodný kluk“. Filip jí úsměv vrátil.
Ještě než prošel detekčním rámem pokladny, otočil se a zazubil se
na Patrikovu partu.

Zvony. Ten křišťálově čistý zvuk zněl odnikud a přece odevšad,
když dveře náhle prudce přibouchly a jejich obrys se znovu rozpálil světlem,
kterému žádný démon nedokáže vzdorovat. Filipovo jméno planulo v jejich středu
a vřeštící kreatury prchaly.
Anděl sledoval jejich zběsilý ústup. „Bylo to na tobě, chlapče“, usmál se unaveně,
když v nekonečnu opět zavládl klid. „Od samého začátku.“

Filip vyšel ven. Velké parkoviště a paneláky okolo, rodiny spěchající na nákupy.
Slunce. ´Ty jo, to je fakt vedro. Řeknu mámě a tátovi, odpoledne bychom mohli
zajít na koupák´, pomyslel si a nakopl pomačkanou plechovku.

´Od samého začátku..´

Někdo něco říkal? Filip se ušklíbl. ´Tak jsem to zmákl. Asi to fakt bylo na mě,
jak vždycky říká táta´. Šel domů. 

Anděl usedl. Může naslouchat vlastním myšlenkám. Na nějaký čas.
Zavřel oči. 

napsal: David Daniel Stejskal
publikováno se svolením autora