Ano (Raniero Cantalamessa)

Abychom vysvětlili, kdo je Duch svatý, musíme rozlišit dvě roviny, jak je ostatně vždy vymezují Písmo svaté i teologie: rovinu Nejsvětější Trojice a rovinu dějin. Totiž kým je Duch svatý sám o sobě ab aeterno, od věčnosti, a kým pro nás Duch svatý byl a je v dějinách spásy. Zjednodušeně řečeno: to, co Duch svatý „je", a to, co Duch svatý "koná".

V Nejsvětější Trojici je Duch svatý třetí božskou osobou. Takže má také totožnou podstatu a stejnou důležitost jako Otec a jako Syn. Pro křesťanské myšlení bylo vždy životně důležité nepřipustit mezi božskými osobami žádné jiné rozdíly než různost vztahů, které mají tyto osoby mezi sebou navzájem. V myšlení západní církve ovlivňované především jistými geniálními postřehy svatého Augustina je Duch svatý v rámci Trojice vzájemným darem Otce a Syna, je poutem lásky, která je spojuje. Je Duchem obou, jak praví hymnus Veni Creator Spiritus.

Když přejdeme do roviny dějin spásy, je Duch svatý Boží moc, která se v průběhu dějin postupně zjevuje nerůznějšími způsoby. Nejprve ve Starém zákoně, potom v Novém, a nakonec v životě církve. To je to, co prohlašuje anděl při zvěstování: "Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nevyššího tě zastíní" (Lk 1,35).

Stručně bychom mohli shrnout působení Ducha svatého do těchto oblastí: je Bohem, který se zpřítomňuje v dějinách, je Bohem, který v dějinách aktivně působí, když inspiruje proroky a připravuj e zjevení, je tím, který nám dal při vtělení Ježíše Krista a vedl jeho kroky a který byl Kristem poslán církvi jako Duch života. (11)

…
Ale jak si může každý uvědomit, že má charisma?

Myslím, že není tak důležité, aby si to uvědomili věřící jednotlivě, ale mají si toho všímat duchovní správci obce. Je-li někdo příliš přesvědčen, že má jisté charisma, může být v pokušení, aby ze sebe dělal protagonistu, aby se považoval za nepostradatelného, aby toho zneužíval. Poukáže-li však na dar Ducha někdo jiný, je to menší nebezpečí také proto, že může být uvedeno ve skutek vzájemnou pomocí.

Takový člověk musí projevovat učenlivost k Duchu a přijmout popud k uplatnění charismatu, které mu Duch vkládá do srdce. Pokud jde pak o rozlišení, musí připustit, aby mu někdo pomohl, aby měl jistotu, že to není jen iluze, nebo aby jen neimprovizoval. Nikdo nemůže zaručit, že má charisma, a osobovat si právo, aby mu k tomu druzí dali prostor, aniž se podrobí rozlišování. Této nutnosti si byl vědom už svatý Pavel, když tvrdil: "Za to se modlím, ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší" (Flp 1,9-10).
(…)
Apoštoly mohou být dnes ti, kdo mají řídící funkce, a tedy církevní představitelé různého stupně; proroky představují ti, kdo různým způsobem naznačují Boží soud o jisté situaci. (54)
(…)
/K daru jazyků:/ Tzn. zaznívají zvuky, které vyjadřují duševní stav, ale nepředstavují rozumové pojmy. (55)
(…)
Když však je tento dar pravý - zvláště ve společenství, protože charismata vyčleněná ze společenství jsou tak trochu jako květiny uříznuté v zahradě, které rychle zvadnou
- a uplatňuje-li ho více osob společně, má zjevnou autoritu a bezprostřední schopnost spojit hlasy a sjednotit shromáždění v jedno srdce. Proto pokládám za nemožné udělat si představu o glosolalii, když ji nevidíme a nejsme do ní vtaženi při charismatickém modlitebním setkání. Jenom takto se může vycítit jeho jednoduchost a zároveň jeho moc, zvláště když se projeví "zpíváním v jazycích". (56)

…
Když Maria přijala poselství anděla Gabriela, řekla "ano" ve jménu celého lidstva. Jan Pavel 11. zdůraznil, že "nikdy v dějinách lidstva nezáleželo tolik na souhlasu lidského tvora, jako právě tehdy " (TMA 2). K čemu jsou vybízeni dnes, po dvou tisících letech, ti, kdo se dosud snaží splnit ve svém životě Boží vůli?

K slovům papeže můžeme dodat, že díky Bohu nikdy nebyla dána tak plná odpověď na Boží očekávání, jako když Maria řekla "ano" andělu Gabrielovi. V ní nalézáme - jak napsal jeden exegeta ve svém skvostném komentář k Lukášovu evangeliu - "dokonalou rovnováhu mezi pasivním přijetím a aktivní účastí tvora". V ní dosahuje vrcholu vyvážený zbožný postoj pozůstávající z učenlivosti Duchu a z pohotovosti svobodně jednat. Chceme-li být s Marii pneumatoforoi (nositeli Ducha), jak říkali Otcové, musíme i my říkat Bohu totální, hluboké "ano“. (139)
(…)
Ano se musí někomu říct: neřekne-li se Bohu, bude se muset říct chladnému osudu. (140)

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 139-140)